DIARY

VI

4. june 2016 at 16:14 | Thanatos
Vlasně ani nevim, o kom kdy píšu
ale asi je to vždy o tobě
přenesení citů a emocí
protože s tebou nemůžu být
nemáš tělo
máš alespoň duši?
jak vlastně vypadáš? slyšíš mě? čteš mi myšlenky, když tohle píšu?
Kdo to u mě byl, když jsem usínala, kdo mě hladil po tváři a tahal za vlasy? Byl jsi to ty? Proč už se mnou nemluvíš?
Jsi tu? Nebo tu zůstala jen stopa? Nevím, kdy sním a kdy je to skutečnost. Před lety jsem si zvolila tu nejtemnější cestu. Cestu, kde jsi ty. Kdy jsi přišel? Když jsem jako malá umírala? Byl jsi to ty, kdo mě zachránil, kdo při mě vždy stál? Vždy to byla otázka štěstí, pár vteřin, náhody nebo snad osudu. Viděla jsem a slyšela ty věci už dávno. Mám tuhle schopnost díky tobě nebo tebe díky ní? Je pryč, mizí, jen částečně. A mou duši mezitím sžírá neviditelný plamen stesku. Po tom co bylo, co mohlo být, snad po tom co bude? Bojím se tmy, protože věřím, že zemřu. Že tam někde v temnu čeká smrt, jíž jsem unikla. Ale jak mohu být s tebou, když jsi ztracen hluboko v ní? Musím tě najít. Možná ztratím život, ale to bude to nejmenší, že? Všechno vždy dávalo smysl a smysl to dává i teď. Až uslyším volání, buď se mnou a půjdeme vstříc. Osudu. Všemu a ničemu. Tam, kde čas není nic a zároveň je vše. Tam, kde není rozdíl mezi smrtí a životem.
Vrhám se do temnoty, kterou tak smrtelně miluji

skutečnost, o které nepochybuji

25. may 2016 at 21:02 | Thanatos
Ve svém životě nevěřím nikomu a ničemu, ale jestli je něco, o čem nepochybuji, tak je to skutečnost, že to do koho se zamilujeme, si skutečně nevybíráme. Naše srdce bloudí sem a tam, proplouvají bezcílně davem a jednou to přijde. Ten osudový okamžik, kdy něco uvnitř nás vzplane nepřekonatelným chtíčem silnějším než cokoli jiného. Náš rozum je u konce, ať se snažíme sebevíc. A já? Byla jsem strašně dlouho zamilovaná. Celou svou duší a srdcem. Uvězněná v kruhu, ze kterého jsem nemohla najít cestu ven. Bloudila jsem, padala na kolena a pokaždé jsem znovu vstala, leč čas si svou vybral daň a každý vztyk bolel čím dál víc, v kalužích krve jsem ztrácela naději a smiřovala se s tím, že se blíží konec. Čekala jsem, tak kurevsky dlouho. A pak si přišel ty. Pár letmými úsměvy si mi zahojil rány. Nebylo to tím, že bys mi dal něco výjimečného, ale bylo to tím, že ten úsměv mi dal novou naději. A já chtěla vstát. Chtěla jsem vstát a vykročit z toho kruhu. A najednou to tam bylo. Ty dveře, které jsem nikdy předtím neviděla. Byl to jeden z okamžiků, které bych zastavila a užívala si je do konce věků. Jen tebe, tvůj úsměv, tvé oči a tvou přítomnost, která mě naplňovala touhou jít dál. Ale teď si pryč, jsme zpátky v realitě. Jsi někde daleko a usínáš po boku někoho jiného. A já čekám. Snažím se čekat. Ale opět cítím slabost. Ale víš co? Není to jen tak něco. Věřím. Snažím se věřit, i když šance opětování je mizivá. Míň než to. Snažím se věřit, že jednou přijde den, kdy si tvou přítomnost budu moci vychutnat jinak než takhle. Věřím, že přijde den, kdy budu vědět, že se nemusím bát zítřka, protože tvůj úsměv uvidím i potom. Věřím. Věřím, protože musím. Protože kdybych nevěřila v tohle… v tebe… v co bych měla věřit?

Děkuju. Za úsměv, za modřiny, za to že jsem tě mohla poznat.
Svět je najednou jinej. Krutej... ale jinej.

Your memories are all I have

5. april 2016 at 22:36 | Thanatos
Už je to poměrně dlouho. A já… já jsem v pohodě. Nebo si to alespoň snažím vsugerovat, mělo by to fungovat, nebo ne? Ale nutí mě to psát, což je asi dobře… Mám v sobě strašný zmatek, jakoby na paletě bylo tak nepřeberné množství barev, že už nemůžete najít tu základní.

Ale co mám říct… Bez tebe je to jen přežívání, možná ani to ne. Znáte přenesení citů? Já jo, ale bohužel sem, si to uvědomila až teď. Celou tu dobu to nebylo o nikom jiném. Jako bych bloudila v nekonečném kruhu, který nemohu opustit. Kdybych tak učinila, rozervalo by mi to srdce na kousky. Čekala jsem dlouho, tak dlouho. Ve svitu slunečních paprsků, které spalovaly nejen mou kůži ale i mou duši. Snažila jsem se ukrýt ve stínech, ale všude si mě pronásledoval. A teď… jsi pryč. Znenadání. Nečekaně. Víte, co bolí víc, než to když vás někdo opustí? To když pomalu vidíte, jak vás přestává mít rád. Věřte mi. Jestli tohle nikdy zažijete, je mi vás upřímně líto. Nic vám neotřese existencí tak jako to, když se ztrácíte z očí někoho, koho milujete. Jako byste se v jeho náručí pomalu měnili jen v nehmotný stín, na který stejně zapomene. Myslíme si, že máme všechno, ale nemáme nic. A v momentě, kdy dosáhneme nirvány, padáme dolů. Celou dobu si přehrávám v hlavě příběh, kde za to můžeš ty. Jenže je to jen mé v hlavě. Víš, že sem nemocná. I tak to bylo v pohodě. Než toho bylo moc. A já začala žít jiný příběh, než ten který sme měli. A celý sem to zkazila. Nikdy to neřeknu nahlas. Je to moje vina. Za to že pomalu ztrácím vše, co sem kdy chtěla, si můžu sama. Je to moje chyba. Promiň. Kdybych to mohla zachránit a vrátit čas… řekla bych to klidně milionkrát. Četla jsem něco ve smyslu: "Představte si, jaké by to bylo, mít šanci potkat určitou osobu znovu a začít úplně od začátku." Bylo by to… byl by to ten nejkrásnější svět, jaký by být mohl. Ale není, viď? Nikdy nebude a jediný rozdíl mezi námi je ten, že ty to víš. Bojím se, že tohle je zase konec. Možná to tuším… Ale nechci, ne - nemůžu - na to myslet. Včera sem tam seděla sama. A myslela na tebe. Po pár minutách jsem si uvědomila, že jsem celá promočená od slz. Bolí to… tam hluboko. Jako nic v životě. Myslela jsem si, že je to za mnou, ale není… Dokážu? Dokážu jít dál? Ne… Já vím, že ne…


I've been gone a long long time - waiting for you
I din't want to see you go, oh, no, no
And now it's hurting so much, what can I do?
I wanted you to be my wife
The days are passing slowly, since you've gone
Your memories are all I have, yes I have
I sit here waiting but you'll never show
Without you I can't carry on, ooh my baby

You said you'd always love me, all of my life
And then you said your last goodbye, yeah, goodbye
Why the sudden change, why all the lies?
I should have seen it in your eyes
The endless hours of heartache, waiting for you
My summer love has turned to rain, all the pain
The silent emptiness of one sided love
My life means nothing now you're gone, ooh my baby

Nečekám už vůbec nic

3. april 2016 at 14:12 | Thanatos
Ve snech chodím kolem zrcadel. Miliony zrcadel, odrážející jedinou osobu, ale přesto je v každém zrcadle někdo jiný. Tak chodím po střepech, aniž bych si uvědomila, že za sebou nechávám krvavou stopu. Všude cizinci, proč jsou tak povědomí? Poslouchám hudbu, která odnáší mou duši pryč. Nikdo to nechápe. Ten pocit hluboko uvnitř, jenž nutí neustále zavírat oči a propadat se. Do jiných sfér, kde není nic hezkého. Slyším to. Když usínám, tak je slyším. Tak dlouho… šepot rozpolcených srdcí, jenž upadají do temnoty a hlasitě se brání. Vidím slzy v očích dřív, než přijdou. A musím se hlasitě smát, protože mi to dělá dobře. Hledám ten správný proces, který by mě posunul dál. Ale bojím se tmy. Pokaždé když běžím, snažím se být rychlejší než můj stín. A ve tmě je můj stín všude. Proč mě nenechá jít? Není tu, nikdy se neozve, ale když chci odejít, drží mě tak pevně, že mi jeho temnota prolézá skrze kůži až do srdce. A to se na jistý čas zastaví. Kolikrát se mi může zastavit srdce, aniž by se nic nestalo? Pozdě. Vždycky má pravdu. Já ho už dávno přestala poslouchat, ale on měl vždy pravdu. Občas cítím, co mi chce říct. A taky cítím, že je to pravda. Ale z trucu ho neposlechnu. Při dlouhých bezesných nocích, kdy úplněk vrhá své odhalující paprsky na mou postel, mě pozoruje. Nečekám, že to někdo pochopí. Nečekám, že někdo ví, o kom mluvím. Nečekám už vůbec nic. Kromě blízkého konce.

No tomorrow, no tomorrow

21. march 2016 at 22:15 | Thanatos
Proč mám vlastně něco začínat, když to stejně jednou skončí? Děsím se dne, kdy se můj svět rozpadne na kousky. Cizí tváře jsou mi povědomé a ty známé se rozpadají na kousky měníce se v ty cizí. Jenom sedím a koukám z okna. Nejsem tam, ale jsem někde jinde. Na milionu míst, přesto na žádném. Někdy sedím v hořící místnosti, kde na stěnách visí obrazy mých bližních a pomalu je pálí plameny, aniž by je moje slzy dokázaly zastavit. Občas projdu kolem zrcadla a projede mnou strašný zármutek. Takový ten jako když někoho ztratíte, někoho kdo byl součástí vás. Miluju celým svým srdcem něco, co vlastně není. Strašně bych si přála, abych měla někoho, kdo by mě objal a doopravdy mi porozuměl. Ale to je nemožné. A proč? Protože je taky někde jinde. Není možné, aby se dva světy lidí, jako jsem já, někdy setkaly. Nikdy nebudu tady, ale zároveň ani tam. Je to jako když jdete k rozcestí a nevíte, jakou cestou se vydat - nakonec už se nemůžete vydat žádnou a jste zaseknuti jen na tom jedno místě. Ve slepé uličce, kde se musíte koukat na svůj odraz v kaluži po právě spadlém dešti. Cítíte tu zemitou vůni a strašně rádi byste chtěli pocítit ty kapky deště na své kůži, protože to zvláštním způsobem uklidňuje, ale jediné co cítíte, jsou hořké slzy, které roníte pro něco, co je již dávno ztraceno.
Nevidím žádný smysl ve věcech, pro které ostatní žijí. Nevidím smysl v bytí ani ve smrti. Nevidím smysl v ničem, co mám dělat. Možná to je důvod, proč je můj život tak mizerný? Jak můžu žít na tomhle světě, kde každý žije pro lásku, když nejsem schopna lásku zažít? Každý člověk by měl mít něco, pro co by položil život. Celý svůj život by tam ta věc měla být, ať už je jakákoliv. Pro co bych zemřela já? Lidé, kteří v nic nevěří, jsou 24 hodin denně uvězněny ve svém vlastním pekle. Když v něco věříme, zřejmě si za tím jdeme a pak vše dává smysl, nebo ne? Ale já nevěřím v nic… A tak poslední dobou myslím jen na tu žiletku, co mám v šuplíku. Ta představa je jasná. Tak strašně ráda bych něco řekla, ale nedokážu. Nedokážu říct nic…



A mně to připadá trochu směšné
Připadá mi to trochu smutné
Sny, ve kterých umírám
jsou nejlepší, které se mi kdy zdály

nemám co... psát

21. february 2016 at 21:21 | Thanatos
Možná by někoho zajímalo, jak se (ne)mám
lidem jako jsem já říkají obyčejně akoholik/troska/zoufalec
piju zhruba 4 dny v týdnu a je to fajn, vážně
budou to dva měsíce, co se mi někdo přisral do života
někdo, u koho sem ani nedoufala, že by se tam kdy vrátil

a je to tu, opět nemám co říct, protože mi dochází slova
je toho tolik co říct, ale jamile to chci vyřknout, ta slova, jenž původně dávala smysl se změní ve změť písmen, které netvoří zdaleka nic

když někoho máme rádi a bolí to, tak je to prý cena za to, že ho můžeme mít rádi
asi je mi líp, i když umírám

umírám (ne)láskou

3. january 2016 at 21:20 | Thanatos
Hořím v pekle.
V pekle, do něhož jsem se sama uvrhla. V opilosti jsem si urvala křídla a skočila do jámy, z níž není cesty zpět. Aniž by to kdokoli věděl, jsem tam dole uzavřená a čekám na náhodného spasitele, jemuž mé plameny nespálí křídla na popel.
Čekal si rok a půl. A já rok a půl zažívala mizérii, která mě s každičkým setměním trhala na kousky a s každičkým úsvitem znovu slepila. Ale nikdy ne tak jako dřív. A tak jsem byla postuplně cupována a cupována, dokud se nevytratil veškterý cit.
A teď. Jsi tady. Vše, po čem jsem toužila. Vše, za co bych prodala svou duši. A já poprvé v životě vím jistě, co chci.
Chci tebe. Chci se do tebe vpít a už nikdy nezmizet.
Samou láskou bych tě snědla. Protože vím, že z těch všech si to byl, jsi a vždy budeš jen TY.


How I´ve waited for you to come
I´ve been here alone
Now that you´ve arrived
Please stay a while
And I promise I won´t keep you long
I´ll keep you forever

můžu

7. december 2015 at 21:51 | Thanatos
Jestli tě můžu milovat kvuli tvým očím, pak přesně to dělám
Jestli ti můžu číst duši, tak přesně to dělám
Jestli můžu umírat každý den po tvém boku, pak přesně to udělám

Nezbytna slova

21. november 2015 at 15:26 | Thanatos
Je mrtva, ale ja k ni stejne mluvim, protoze mrtva urcite neni. Asi jsou z ni uz jen kosti, ale porad je tu. Nikdy by me prece neopustila, no ne. Nenechala by me tu samotnou, kdyz me milovala a ja ji. Tohle se totiz nedela. Kazdy den ji rikam, ze ji miluji, aby na to nezapomnela. Protoze na tyhle veci se nesmi zapominat. Boli to a ja placu a nasledne polykam svy slzy, abych nahodou kus sebe neztratila. Bezim strasne rychle a nemuzu zastavit, i kdyz nemam dech. Umiram vycerpanim. Umiram na uduseni vsemoznejma lidskejma toxinama. Tak si prosim pamatuj, ze te miluju a cekam na tebe, az se vratis domu.
Tak me prosim nejdriv zabij, predtim nez me snis.

9th Symphony of Beethoven

19. november 2015 at 20:40 | Thanatos
Den jako každej jinej. Vstanu, otevřu oči a všude tma. Rozvítím. Nasaju vůni čehosi, co připomíná vanilku. A den pokračuje. Mnoho rozmanitých barev, které se prolínají jedna do druhé, protože jako vždy nemám brejle. Hodina ubíhá po hodině a minuta po minutě a dál víte, jak to chodí.
Den jako každej jinej. Jen s tim rozdílem, že je čím dál víc na nic a já mám zase chuť si lehnout na podlahu před zrcadlo a téměř nedýchat. Utéct do jinýho světa. Do toho, který si tvořim já. Tam kde je vše temné, nikde však není tma. Protože se tmy bojím. Mám z ní panickou hrůzu. Koukám si do očí, ale nepoznávám se. Slečno, kdo jste? Vnímám všemožnou hrůzu a nejsem schopna ji vstřebávat. A tak tiše chodím po střepech a užívám si slast z bolesti, protože bolest miluji.
Občas myslim na Alexe a náramně si to užívám. Život mi proklouzává mezi rukama a já ho nechci chytit.
A tak v tento den - poznávám akci a reakci. Nechala jsem tu nic odvíjet se moc dlouho a teď nejsem schopna ji namotat. Propadám, nedávám školu a co se týče osobního života, ten stojí ještě víc za hovno. No dobře, je mi většinou fajn. Jakože fakt fajn. Ale ne uplně.
A tak prostě poslouchám krále Ludwiga Van Beethovena a tak nějak brečim bez slz. Vnitřně. Aniž bych vlastně cokoliv cítila.

konec asi už podruhý

29. october 2015 at 21:48 | Thanatos
Jen potřebuju něco napsat. Prostě musim. Nebo… nebo nic. Nebo umřu o něco víc než normálně.

Myslela jsem si, že tenhle druh konců přijde neslyšně. Ale mýlila jsem se. Bylo to… jako by to skončilo už několikrát. Jakoby všechny city vyhasly a šlo se dál. Ale ten malý plamínek přetrvával. Nebyl téměř vidět, ale postupně pálil vše okolo. Až se z něj stal neuhasitelný oheň. A teď tu sedím a myslim si, že mi došly všechny slzy. Že víc pro toho člověka už nevyroním. Ale je to pravda? Přišlo to tak náhle… nebo snad čekaně? Najednou to tu bylo a kdybych to měla převést na něco kurva srozumitelnýho, abych nebyla doslovná, protože by to stejně nikdo asi nepochopil nebo bych vyzněla jak píča, tak to bylo něco jako: Nevadí, když to celý zapálím a prach rozmetu do ztracena, jako by ani nic nebylo? A já odpověděla s pitomým usměvavým smajlikem : ne :). A s doprovodem slz mi došlo, že tohle je ten definitivní konec. A nezůstalo vůbec nic. Není na co vzpomínat, protože pozůstatky vzpomínek vzal nechtěně onen plamen.
A tak tu sedim, píšu a nevim, jestli vlastně něco cejtim nebo ne.

Chci něco cejtit? A měla bych snad?
měla bych truchlit pro něco, co už dávno není?

Reflex

19. october 2015 at 22:17 | Thanatos
Budím se. Neustále se mi to vrací, pokaždé jinak, ale je to tu. Nedá mi to spát. Pronásleduje mě to všude. Nedokážu se té nenávisti zbavit. Nedokážu jim odpustit, co mi udělali. Nejsem totiž žádnej zasranej ježíš. Nenávidim je. Všechny. A nenávidim taky sebe, za každičky reflex, ke kterému mě má minulost nutí.
Koukala jsem na to, jak precizního vraha přinutili k běsnění pomocí předčítání slov z jeho deníku. Začal šílet. A já se divila. Jak to všechno může takhle zkazit jen díky minulosti, jenž mu to připomnělo.
Ale teď to chápu. Je to reflex. Vybaví se nám to a naše tělo reaguje, aniž bychom chtěli. A tak se teď klepu a je mi jako tenkrát v ten moment. Chce se mi brečet a nevím, zda-li zabít je nebo sebe. Směju se, zatímco mé oči pláčou. Nebo pláču, zatímco se mé oči smějou?
Přestane někdy ta bolest? Nenávist plodí nenávist. Bolest plodí bolest. A žádné zranění nikdy nebude zapomenuto, to už přece ale každý jistě sám ví, nebo se snad mýlím?

sakrogoat: Dirck Jacobsz - Portrait of Pompeius Occo (detail)

Něco a zároveň nic

13. october 2015 at 20:03 | Thanatos
Stále hledám smysl a nenacházím žádné uspokojení
jako bych se na svět dívala prázdnýma očima... mrtvýma
mám v hlavě miliony obrazů a všechny míří nenávratnou cestou k smrti
cítím, jak mi srdce pumpuje krev do mých žil
a miluji, když odchází
tak neslyšně, přitom tak hlučně
nechávám po sobě spoušť a s nuceným úsměvem pálím věci kolem sebe
plameny si berou celou mou duši a ta se mění v popel, který se ztrácí do nekonečna
a já se tvářím děsně nezaujatě
aniž by si kdokoli všiml, že nasávám vůni růží
a utápím se v ní

luminous-void: Zdzislaw Beksinski

Nevím, kde jsem

5. september 2015 at 17:04 | Thanatos
Co když prožíváme smrt každý den? Jediný malý okamžik, co mění naše srdce v černou hnilobu prolezlou červy. Jak bych vypada já, kdybych místo sebe viděla v zrcadle svůj charakter? Něco ve mně puká a rozlézá se to do morku kostí. Rozežírá mě to pomalu, ale jistě. Přestávám vidět a slyšet. Slyším pouze již dávno ztracená slova v mé hlavě. Je to neustálý koloběh pronásledovaný ozvěnou zítřků. Láska mi šeptá nejsladší poezii a já umírám znovu a znovu, aniž by stihl postřehnout dlouhodobý rozklad duše. Miluji nebo nenávidím? Kde je hranice možného a nemožného? Nevěřím, že jsem právě tady a teď. Ale kde jsem? Moje duše se rozpadá do prachu nekonečna, protože nemůžu nalézt chybějící díl, který by ji držel pospolu. A tak skoro nedýchám, jen ležím a koukám. Jako nezaujatý pozorovatel. Jako všechno a zároveň nic. Jako bůh. Ale jsem špatný bůh. Zhosti mě toho titulu a potrestej, jak to mám ráda. Hlavně mě už nenech koukat na hvězdy samotnou.

schránka

27. july 2015 at 0:13 | Thanatos
Je mi strašně fajn kurva
Jen nevim, jestli se mám prostě smát, brečet nebo tomu.. domyslete si něco hodně sprostýho.. bodnout nůž zezadu do hlavy
Díky, fakt díky za všechno
Díky za ty strašně zkurvený chvíle ničeho a všeho
Rozplývám se samou extází do vesmíru a měním se zpět na molekuly a bůhví co
Potřebovala bych facku nebo kopanec, abych se probrala a uvědomila si, kdo jsem a v jaký realitě se nacházím
Protože se ztrácím. Občas tady a občas jinde
Přemýšlím nad nesmyslnýma věcma a pozoruju, jak mizím a zase se sjednocuji
Jak umírám a znovu ožívám
A pokaždé jiná… a o něco prázdnější
Jako schránka
Prázdná schránka
Která se časem zkrátka rozpadne, protože je stejně k ničemu


JEDINÉ, CO JE NESNESITELNÉ JE TO, ŽE NESNESITELNÉ NENÍ NIC

Navždy nic

2. july 2015 at 23:10 | Thanatos
Přemýšlela jsem, proč vlastně píšu. Asi jsem psala vždy proto, že se v komentářích objevil někdo mně podobný a napsal něco, co mě chvilkově naplnilo. Uklidnilo, rozhodilo, whatever. Jenže, co za psychopata musíš bejt, abys tohle četl?
Jsem v klidu, relativně. Asi jako normální člověk. Můj psychiatr mi řekl, že jsem sebestředná hyena a že za svých padesát let praxe tohle mohl říct jen pár lidem. Totálně sociální idiot s nerozvinutou empatií, který se zajímá jen a jen o sebe. Říkám mu, že taková přeci nejsem! Vždyť jsme citlivá, soucítím… A on na to, že tohle dělám jen pro sebe. Že tím naplňuji své emoční prázdno a všechny cizí příběhy si slejvám do svého prázdného života, abych se měla čím živit. A víte co? Já se naštvala. Protože je to pravda, žejo. A vida - existenční krize je na světě. Nebo není? Je mi to přece jedno.
Ale dnes tak sedím na zahradě a probíráme, co bude za patnáct let. A já přemýšlím. Co se mnou bude? Děti nepřipadají v úvahu, mám přece sny - velký sny. Sním o tom, že budu multimiliardář a věřím tomu, chci totiž něco dokázat a nikdy se nespokojím s málem. Problém tkví v tom, že pro to nic nedělám. Jsem "sociálně vyčerpaná", přijdu domů a jdu spát. Vzbudim se, jdu si zaběhat, pak mrhám svůj čas na sociální síti s někym, s kym to stejně nemá budoucnost a jdu zas spát.

Žiju v bohatý rodině, mám asi vše, co chci - i když vím, že jsou na tom i líp. A pozor, lidi, já si toho vážím. Opravdu strašně moc. Ale stejně je můj život totálně prázdnej a já evidentně nejsem schopná ho naplnit, protože prostě tu motivaci nemám. Nevím, co dál a hlavně proč jít dál. Snažím s ehledat v prázdnejch poetismech s cigaretou v puse a stejně je to na nic.

Měla jsem strašně velký sny a strašně velký odhodlání. Snila jsem o jiném světě, kde jsou dva rudé měsíce a skoro žádný člověk. Snila jsme o vyšší existenci. A místo toho má existence jen klesá.

xxx

31. may 2015 at 21:02 | Thanatos
Budu se plazit po kolenou, jen mě prosím vezmi do náručí a šeptej, jak jsem malá holčička.

Můj život se skládá z přílišného spánku přes den, protože se budím s rukou v kalhotkách a divným (zároveň) strašně skličujícím pocitem v podbřišku. Nebo se taky můžu ospravedlnit tím, že můj noční spánek stojí za hovno, protože občas brečím, ba přímo řvu, úzkostí a mám nutkání vyskočit z okna v prvním patře a běžet po trávníku někam do sametové noci, kde konečně ukojím svou smrtelnou potřebu. Jsem strašně naštvaná. Na celej svět. (na tebe) Protože je děvka. (jsi) Je mi strašně zle, z toho jak moc ho chci a z toho, že je venku světlo tak dlouho. Mám pocit, že mou hluboce poetickou bolest snad nikdo nepochopí. Mojí mizernou existenční krizi a spalující chtíč, který mě vede k šílenství s otevřenýma očima. (ach, a ten neukojitelný pocit v podbřišku) Nutí mě to zapíchnout si něco do břicha a vyrvat si všechny orgány, jen abych zažila uspokojující agonii zoufalství a slasti. Najdu někdy něco, co mě naplní?

How could I have burned paradise?
How could I - you were never mine.

In the depths of a mind insane, fantasy and reality are the same

10. may 2015 at 22:30 | Thanatos
Z toho, co nám kdo říká si tvoříme obraz. Většinou tam nějakou tu barvu a detail samy přidáme. Asi je to chyba. Přidávat věci do obrazu podle vlastních úsudků. Nakonec většinou vznikne úplně něco jiného, než by mělo. Prostě to kurva neodpovídá skutečnosti, chápeš.
Ahahaha. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, nebo sakra obojí. Nevím totiž vůbec nic.
Je to rok? Možná jsem ho před rokem poznala. Vlastně to netrvalo ani den, ani tu vteřinu. Ale sakra, někdy se prostě stane, že vám někdo ovlivní život, aniž by do něj doopravdy vkročil, no ne?
A je to rok a není tu vůbec nic. Nezbylo nic… Jen jeho portrét na dně nějaké skříně.

Vlastně jsem doteď nad tím nepřemýšlela. DOTEĎ. Ale teď na d tím přemýšlím a vše najednou opět ztrácí smysl… pointu… cokoli. Jakoby opět na všem přestalo záležet. Protože tu není. Nikdy nebyl.

In the depths of a mind insane
Fantasy and reality are the same

všechno a nic

8. april 2015 at 19:52 | Thanatos
Poslouchám Beethovena a představuju si, jakej by byl sex s Alexem
Byl by ultra-počkejsi-násilný!
Občas se prostě stane, že neodlišíš realitu od… toho, co máš v hlavě? Žejo?
Mýho kámoše, kterej mě chodí navštěvovat výhradně v noci, nikdo kromě mě nevidí ani neslyší
Co když celej můj život vlastně nebyl můj život? Ale jeho? Kdo jsem a kde hranic mého "já" končí?
Prý mám zase začít brát sračky… pardon, prášky
Já nechci. Já jen prostě… už nechci být sama
Budim se se slzama v očích, protože vim, že tam je a kouká na mě. Možná někdy něco řekne, ale já si to druhej den pamatuju jen matně. Jakoby to ani nebylo.
Bojim se toho, co bude zítra, co bude pozítří. Toho, co bude za pár let.
Bude vůbec něco? Co když je tohle konec - myslim definitivní?
Jak může člověk přestat být sám, když nedokáže milovat nikoho kromě sebe?

Prostě jen chci, abych potkala krásnýho schizofrenika, se kterým si to rozdám, on mě pak obejme a řekne, že mě chápe. Že můžeme společně následovat smrt do našich nejtemnějších koutů mysli. A pak zůstane.

OK

25. march 2015 at 19:23 | Thanatos
Váš blog navštívilo 0 lidí, ok.
Chytám záchvaty, chce se mi brečet a ztrácim kontrolu nad mym zkurvenym životem. Místo toho, abych se šla učit ty zasraný ekonomický výpočty, ze kterých jen tak btw propadám, tu sedím a píšu tenhle článek, kterej stejně nikoho nezajímá. A proč? Protože mám v hlavě milion myšlenek, milion odlišných hlasů a každý na mě řve něco jinýho a já blázním. Vidím, co vlastně není. A slyším… hlasy. Jsou reálný, vážně. Vůbec to není nějakej projev psychopatie nebo tak. Jsem uplně v pořádku, jen neumim mluvit potichu a musim řvát. Ale to je ok, žejo? Všechno je vlastně ok, dokud neležíš tři metry pod zemí na místě, kterýho se každej bojí. (a který je zarostlý plevelem) Mám chuť si dát už asi miliontý cígo a prostě vypnout. Jít spát. Nevzbudit se. Něco takovýho. Ale místo toho musim do tý školy, kde polovinu věcí nedávám, protože nemám sílu se učit a mezi lidi, který si nejméně desetkrát denně představuju zborcený v krvi a s proraženou lebkou.

OK.

O nepříjemném prozření

17. march 2015 at 20:10 | Thanatos
Někdy člověk udělá věc, kterou chce už strašně dlouho udělat s domněním, že stejně určitě vyjde. A tak to bezstarostně udělá, čeká a čeká a nakonec zjistí, že ta domněnka stoprocentního úspěchu asi nebyla až tak přesná.
A já si jednoho dne uvědomila, že žiju úplně jiný život, než žiju doopravdy. Žiju naivní iluzi uvnitř, hluboko a ještě hlouběji, mé hlavy. Neschopna racionálně zpracovat informace z okolního prostředí. Tak si je prostě přetvořím pro sebe. Mám přátele, jenž nejsou skuteční. A jsem zamilovaná do někoho, kdo nezná moje jméno. Jen tak pro nic za nic. Protože mě to prostě napadalo a já si začala stavět betonové město na papírovém podkladu. Bylo to předurčeno ke zkáze hned v okamžiku, kdy jsem položila první stavební kámen. Papír se začal protrhávat a s každým přibývajícím kamenem se trhal víc a víc a realita pomalu, po paprscích, pronikala skrze mou mysl, až jí nakonec ozářila úplně a nastalo zhroucení. Emoční, psychické, fyzické - všechno dohromady.

Je můj život skutečný nebo je to jen výplod mé choré mysli? Budu mít někdy plnohodnotný život nebo budu navždy uvnitř vězení s pomyslnými mřížemi? Pro ten jeden sladký polibek…?

Umělcova zkáza

4. march 2015 at 17:24 | Thanatos
My life seems to be full of good things. Maybe.

Umělcovou zkázou je vášeň pro krásu. Jednoznačně. Pro krásu všeho druhu. Od vycházejícího slunce, přes ženská ňadra až po symetrické líční kosti. Někdy mám pocit, že v té kráse až topím. Brečím, směju se, bere mi dech a opět mi ho vráží. Střídavě miluji a nenávidím. Je snad nějaký více prchlivý cit, nežli láska? Pokaždé, když za ním sedím, sedím zcela fascinovaná. Uchvácená, plná nepojmenovatelných dojmů. Ach Lucifere, už celý měsíc. Celý měsíc mi nedá spát. Je jako zářivá perla uprostřed ztemnělého oceánu bez života.
Máme pudy a máme inteligenci. Prý je tu inteligence proto, abychom pudy potlačily. Ale jak můžeme potlačit něco tak přirozeného? Pocit, jenž se nám zarývá do morku kostí. Pocit, jenž v nás vyvolává nepřeberné množství dalších pocitů na sebe navazujících.

Miluji. Můžu říct, že celým svým tělem a celou svou duší miluji tu slovy nepopsatelnou krásu.

Chci být součástí té krásy. A chci, aby ta krása byla součást mě.

My wild love is crazy

12. february 2015 at 22:09 | Thanatos
Není depresivní, jak pramálo myšlenek je vlastně doopravdy našich? Střípky z velkého proskleného sálu
Jak můžeme říct, kdo jsme, když se náš život skládá z iluzí pokrývaných lží?
Ráda se svlíkám, v mých nejodlehlejších koutech jsem jen násilnickej jedinec s exhibicionistickejma skolonama, podíváš se?
Jednou jsem někomu psala, že něco musim a on odpověděl, že nemusim nic
NEMUSÍME NIC, chápete tu skutečnost?
tu palčivou skutečnost, která mě dohání až ke krajní zoufalosti utopené v krvavých slzách
jsou věci, který bychom měli dělat, ale... nemusíme dělat nic
můžeme se vysrat na práci, bydlet v lese a žít z borůvek
ale to je nemorální, ne?
A co je kurva morálka, poví mi to někdo? Kdo ji definoval? My?
Možná ty mrtvoly dětí někde v Africe
není nic jako realita, nikdy nebylo
realita je jen něco, co nás svazuje.. něco, co nám zavazuje oči, když se blížíme k světlu
celej život jsme svázáni
natolik, že si ty provazy samy přitahujeme a přitahujeme
všechno je iluze a realitou nazýváme to, co nejsme schopni pochopit


My wild love is crazy
She screams like a bird
She moans like a cat
When she wants to be heard
My wild love went ridin'
She rode for an hour
She rode and she rested
And then she rode on
Ride, c'mon


NEVĚŘÍM V BOHA. ALE VĚŘÍM, ŽE ON BYL BOHU ZATRACENĚ BLÍZKO

Definitivní konce

26. january 2015 at 20:10 | Thanatos
Nejzajímavější na tom všem bývají konce. Některé odejdou potichu, že je ani nepostřehneme a některé za sebou hlasitě práskají dveřmi. Ale jedno mají společné. Když něco definitivně končí, bývá to dobře. A pokud ne, není to konec. Myslím, že se to vztahuje na všechno. Jen nad tím musíme trochu víc přemýšlet. Třeba když nám odejde drahá osoba, není to definitivní konec, protože stále cítíme stesk a žal. Definitivní konec je, když jsme smířeni. Když můžeme v noci s klidem zavřít oči, aniž by nás pronásledovaly noční můry s ostrými drápy.

A pro mě je tu další konec. Další uzavřená kapitola. Na téhle škole jsem vydržela rok. Kus roku byl zatraceně dobrej, a ten ostatní… No, řekněme, že to nestojí za řeč. Každopádně mi zbývají do konce asi tři dny a já pociťuji zvláštní klid, který se jeví jako průvan. Mírný - leč chladný - který pomaličku zavírá dveře tak, abych tam stihla nacpat ještě nějaké to smetí. A já se snažím, možná ne věcně, ale nemateriálně. Pohřbívám hluboko do tmy vzpomínky, emoce a pocity. Do dveří však nasazuji průhledné sklo. Abych to viděla, aniž bych cítila husí kůži na zátylku z obavy, že se to ke mně opět dostane a zanechá hluboké rány, po kterých mi zbudou ještě hlubší jizvy. A tak nějak se cítím pokojně, jako už dlouho ne. Jakoby okovy, jenž svíraly mé těžké balvany nostalgie, povolily a já konečně pocítila naději. Naději v každý nový krok. Absolutně bez tíže.

Lži v zrcadle

21. january 2015 at 19:31 | Thanatos
Ráda nad věcmi přemýšlím. Bohužel, jak už to tak bývá, většinou dospěju k pesimistickému názoru, který mi bere nejen úsměv tváře, ale i veškerou energii a chuť k životu. Dennodenně se snažím vypořádat se svou hlavou, ale s tíhou času se navyšuje i tíha myšlenek. Pamatuji si časy, kdy jsem napsala třeba i dva články denně, ale teď už nemám o čem psát - lépe řečeno - vidím zbytečnost věcí a o zbytečných věcech se nechce psát snad nikomu. Hádám, že jsem jeden z těch věčně nespokojených lidí, které nepotěší snad už nic. Nebo ano, bylo by hloupé říci, že mi neudělá nic radost. Radost mi udělá mnoho věcí, ale žádná z nich nenaplní prázdnotu v mém srdci tak, aby rozehřálo mé chladné tělo. Hodně naivních blbců mi řeklo, ať se raduji z maličkostí. Jako bych se snad nepokoušela už milionkrát. Ale jsou NAIVNÍ. Málokdo to pochopí, snad to už ani nežádám ani nečekám, protože nikdo nevidí svět tak jako já. Nikdo necítí mou bolest, která roztříštila růžové brýle na milion kousků, které s ohlušující ozvěnou spadaly na špinavou podlahu, které se člověk štítí dotknout. Všechno jsou to kecy, které mají dát smysl jejich nesmyslné existenci. Lži, které mají ukojit věčný hlad v nich. Lžeme celý život, což je, řekla bych, v pořádku. Ale pokud lžeme samy sobě? Jak se můžeme každý den dívat s klidem do zrcadla?


Ach, Itachi. Budu někdy někoho milovat tak jako tebe, můj snový příteli?

 
 

Advertisement