May 2016

skutečnost, o které nepochybuji

25. may 2016 at 21:02 | Thanatos |  DIARY
Ve svém životě nevěřím nikomu a ničemu, ale jestli je něco, o čem nepochybuji, tak je to skutečnost, že to do koho se zamilujeme, si skutečně nevybíráme. Naše srdce bloudí sem a tam, proplouvají bezcílně davem a jednou to přijde. Ten osudový okamžik, kdy něco uvnitř nás vzplane nepřekonatelným chtíčem silnějším než cokoli jiného. Náš rozum je u konce, ať se snažíme sebevíc. A já? Byla jsem strašně dlouho zamilovaná. Celou svou duší a srdcem. Uvězněná v kruhu, ze kterého jsem nemohla najít cestu ven. Bloudila jsem, padala na kolena a pokaždé jsem znovu vstala, leč čas si svou vybral daň a každý vztyk bolel čím dál víc, v kalužích krve jsem ztrácela naději a smiřovala se s tím, že se blíží konec. Čekala jsem, tak kurevsky dlouho. A pak si přišel ty. Pár letmými úsměvy si mi zahojil rány. Nebylo to tím, že bys mi dal něco výjimečného, ale bylo to tím, že ten úsměv mi dal novou naději. A já chtěla vstát. Chtěla jsem vstát a vykročit z toho kruhu. A najednou to tam bylo. Ty dveře, které jsem nikdy předtím neviděla. Byl to jeden z okamžiků, které bych zastavila a užívala si je do konce věků. Jen tebe, tvůj úsměv, tvé oči a tvou přítomnost, která mě naplňovala touhou jít dál. Ale teď si pryč, jsme zpátky v realitě. Jsi někde daleko a usínáš po boku někoho jiného. A já čekám. Snažím se čekat. Ale opět cítím slabost. Ale víš co? Není to jen tak něco. Věřím. Snažím se věřit, i když šance opětování je mizivá. Míň než to. Snažím se věřit, že jednou přijde den, kdy si tvou přítomnost budu moci vychutnat jinak než takhle. Věřím, že přijde den, kdy budu vědět, že se nemusím bát zítřka, protože tvůj úsměv uvidím i potom. Věřím. Věřím, protože musím. Protože kdybych nevěřila v tohle… v tebe… v co bych měla věřit?

Děkuju. Za úsměv, za modřiny, za to že jsem tě mohla poznat.
Svět je najednou jinej. Krutej... ale jinej.