April 2016

Your memories are all I have

5. april 2016 at 22:36 | Thanatos |  DIARY
Už je to poměrně dlouho. A já… já jsem v pohodě. Nebo si to alespoň snažím vsugerovat, mělo by to fungovat, nebo ne? Ale nutí mě to psát, což je asi dobře… Mám v sobě strašný zmatek, jakoby na paletě bylo tak nepřeberné množství barev, že už nemůžete najít tu základní.

Ale co mám říct… Bez tebe je to jen přežívání, možná ani to ne. Znáte přenesení citů? Já jo, ale bohužel sem, si to uvědomila až teď. Celou tu dobu to nebylo o nikom jiném. Jako bych bloudila v nekonečném kruhu, který nemohu opustit. Kdybych tak učinila, rozervalo by mi to srdce na kousky. Čekala jsem dlouho, tak dlouho. Ve svitu slunečních paprsků, které spalovaly nejen mou kůži ale i mou duši. Snažila jsem se ukrýt ve stínech, ale všude si mě pronásledoval. A teď… jsi pryč. Znenadání. Nečekaně. Víte, co bolí víc, než to když vás někdo opustí? To když pomalu vidíte, jak vás přestává mít rád. Věřte mi. Jestli tohle nikdy zažijete, je mi vás upřímně líto. Nic vám neotřese existencí tak jako to, když se ztrácíte z očí někoho, koho milujete. Jako byste se v jeho náručí pomalu měnili jen v nehmotný stín, na který stejně zapomene. Myslíme si, že máme všechno, ale nemáme nic. A v momentě, kdy dosáhneme nirvány, padáme dolů. Celou dobu si přehrávám v hlavě příběh, kde za to můžeš ty. Jenže je to jen mé v hlavě. Víš, že sem nemocná. I tak to bylo v pohodě. Než toho bylo moc. A já začala žít jiný příběh, než ten který sme měli. A celý sem to zkazila. Nikdy to neřeknu nahlas. Je to moje vina. Za to že pomalu ztrácím vše, co sem kdy chtěla, si můžu sama. Je to moje chyba. Promiň. Kdybych to mohla zachránit a vrátit čas… řekla bych to klidně milionkrát. Četla jsem něco ve smyslu: "Představte si, jaké by to bylo, mít šanci potkat určitou osobu znovu a začít úplně od začátku." Bylo by to… byl by to ten nejkrásnější svět, jaký by být mohl. Ale není, viď? Nikdy nebude a jediný rozdíl mezi námi je ten, že ty to víš. Bojím se, že tohle je zase konec. Možná to tuším… Ale nechci, ne - nemůžu - na to myslet. Včera sem tam seděla sama. A myslela na tebe. Po pár minutách jsem si uvědomila, že jsem celá promočená od slz. Bolí to… tam hluboko. Jako nic v životě. Myslela jsem si, že je to za mnou, ale není… Dokážu? Dokážu jít dál? Ne… Já vím, že ne…


I've been gone a long long time - waiting for you
I din't want to see you go, oh, no, no
And now it's hurting so much, what can I do?
I wanted you to be my wife
The days are passing slowly, since you've gone
Your memories are all I have, yes I have
I sit here waiting but you'll never show
Without you I can't carry on, ooh my baby

You said you'd always love me, all of my life
And then you said your last goodbye, yeah, goodbye
Why the sudden change, why all the lies?
I should have seen it in your eyes
The endless hours of heartache, waiting for you
My summer love has turned to rain, all the pain
The silent emptiness of one sided love
My life means nothing now you're gone, ooh my baby

Nečekám už vůbec nic

3. april 2016 at 14:12 | Thanatos |  DIARY
Ve snech chodím kolem zrcadel. Miliony zrcadel, odrážející jedinou osobu, ale přesto je v každém zrcadle někdo jiný. Tak chodím po střepech, aniž bych si uvědomila, že za sebou nechávám krvavou stopu. Všude cizinci, proč jsou tak povědomí? Poslouchám hudbu, která odnáší mou duši pryč. Nikdo to nechápe. Ten pocit hluboko uvnitř, jenž nutí neustále zavírat oči a propadat se. Do jiných sfér, kde není nic hezkého. Slyším to. Když usínám, tak je slyším. Tak dlouho… šepot rozpolcených srdcí, jenž upadají do temnoty a hlasitě se brání. Vidím slzy v očích dřív, než přijdou. A musím se hlasitě smát, protože mi to dělá dobře. Hledám ten správný proces, který by mě posunul dál. Ale bojím se tmy. Pokaždé když běžím, snažím se být rychlejší než můj stín. A ve tmě je můj stín všude. Proč mě nenechá jít? Není tu, nikdy se neozve, ale když chci odejít, drží mě tak pevně, že mi jeho temnota prolézá skrze kůži až do srdce. A to se na jistý čas zastaví. Kolikrát se mi může zastavit srdce, aniž by se nic nestalo? Pozdě. Vždycky má pravdu. Já ho už dávno přestala poslouchat, ale on měl vždy pravdu. Občas cítím, co mi chce říct. A taky cítím, že je to pravda. Ale z trucu ho neposlechnu. Při dlouhých bezesných nocích, kdy úplněk vrhá své odhalující paprsky na mou postel, mě pozoruje. Nečekám, že to někdo pochopí. Nečekám, že někdo ví, o kom mluvím. Nečekám už vůbec nic. Kromě blízkého konce.