No tomorrow, no tomorrow

21. march 2016 at 22:15 | Thanatos |  DIARY
Proč mám vlastně něco začínat, když to stejně jednou skončí? Děsím se dne, kdy se můj svět rozpadne na kousky. Cizí tváře jsou mi povědomé a ty známé se rozpadají na kousky měníce se v ty cizí. Jenom sedím a koukám z okna. Nejsem tam, ale jsem někde jinde. Na milionu míst, přesto na žádném. Někdy sedím v hořící místnosti, kde na stěnách visí obrazy mých bližních a pomalu je pálí plameny, aniž by je moje slzy dokázaly zastavit. Občas projdu kolem zrcadla a projede mnou strašný zármutek. Takový ten jako když někoho ztratíte, někoho kdo byl součástí vás. Miluju celým svým srdcem něco, co vlastně není. Strašně bych si přála, abych měla někoho, kdo by mě objal a doopravdy mi porozuměl. Ale to je nemožné. A proč? Protože je taky někde jinde. Není možné, aby se dva světy lidí, jako jsem já, někdy setkaly. Nikdy nebudu tady, ale zároveň ani tam. Je to jako když jdete k rozcestí a nevíte, jakou cestou se vydat - nakonec už se nemůžete vydat žádnou a jste zaseknuti jen na tom jedno místě. Ve slepé uličce, kde se musíte koukat na svůj odraz v kaluži po právě spadlém dešti. Cítíte tu zemitou vůni a strašně rádi byste chtěli pocítit ty kapky deště na své kůži, protože to zvláštním způsobem uklidňuje, ale jediné co cítíte, jsou hořké slzy, které roníte pro něco, co je již dávno ztraceno.
Nevidím žádný smysl ve věcech, pro které ostatní žijí. Nevidím smysl v bytí ani ve smrti. Nevidím smysl v ničem, co mám dělat. Možná to je důvod, proč je můj život tak mizerný? Jak můžu žít na tomhle světě, kde každý žije pro lásku, když nejsem schopna lásku zažít? Každý člověk by měl mít něco, pro co by položil život. Celý svůj život by tam ta věc měla být, ať už je jakákoliv. Pro co bych zemřela já? Lidé, kteří v nic nevěří, jsou 24 hodin denně uvězněny ve svém vlastním pekle. Když v něco věříme, zřejmě si za tím jdeme a pak vše dává smysl, nebo ne? Ale já nevěřím v nic… A tak poslední dobou myslím jen na tu žiletku, co mám v šuplíku. Ta představa je jasná. Tak strašně ráda bych něco řekla, ale nedokážu. Nedokážu říct nic…



A mně to připadá trochu směšné
Připadá mi to trochu smutné
Sny, ve kterých umírám
jsou nejlepší, které se mi kdy zdály
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Xira Xira | Email | Web | 28. march 2016 at 2:33 | React

Nádherně napsané, smekám :)

2 Connor Heath Connor Heath | Web | 28. march 2016 at 19:32 | React

Tenhle stav mi přijde tak (pardon za následující hrubý výraz) kurevsky známý. Ztráta víry v cokoliv je asi to nejhorší, co tě může potkat. Můžeš milionkrát spadnout a nemusí to s tebou hnout, ale jakmile jednou přestaneš věřit, jsi v háji. Na druhou stranu věřím, že každý si dokáže najít to něco, co ho tady udrží.
Úžasně napsané!

3 Artis Artis | Web | 28. march 2016 at 19:59 | React

Ztráta čehokoliv, co pro nás bylo cílem, za co bychom zemřeli nebo obětovali cokoliv, je zdrcující. Nevím, co je mým cílem, ale naučila jsem se vnímat víc sebe než hledat lásku. Možná to je ten důvod, proč jsem teď tak prázdná a pro všechny složitá hádanka. Nějak jsem zapomněla milovat. Aniž bych chtěla ubližovat, ubližuji úplně stejně, jako jiní ublížili mě. Jenže mě to všechno tak baví, musím ale pak lízat lidem rány. A já nesnáším pachuť krve.

PS: Nádherně napsané, ztratila jsem se v té hloubce.

4 Madame Luc Madame Luc | Web | 28. march 2016 at 23:40 | React

Temnota, kterou cítíš, je mi důvěrně známá. Nemohu poskytnout žádné osvědčené rady, protože nejspíš žádné nejsou. Můžu jen tiše souznít s rytmem, který udávají tvé řádky. Nádherně napsané. Přeji hodně síly.

5 R. R. | Web | 29. march 2016 at 9:47 | React

strašně srašidelně jsi mi to všechno připomněla. jen žiletky jsem schovávala v krabičkách od cigaret.

je to těžký, ale někdy nezbývá nic jinýho, než milovat sám sebe. a taky za sebe položit život.

6 Scar. Scar. | Web | 30. march 2016 at 20:58 | React

Tímhle příspěvkem si mi dala odpověď na několik mých otázek, ale zároveň jsou tu otázky jiné.
Připomněla si mi těma žiletkami moje utíkání ze světa tak před 3 roky, díkybohu jsem se toho zbavila, chtěně nechtěně, je to pryč, ale stále se chci vracet.
Jediné čemu můžeš věřit (nebo v co můžeš věřit) je sama sobě. Pokud se tohle naučíš, máš vyhráno (laicky řečeno). Pokud objevíš sama sebe, pokud zjistíš kdo jsi a pokud začneš věřit v sebe jakoby si věřila v někoho jiného, tak vyhraješ celou hru.

7 Linda Linda | 31. march 2016 at 18:52 | React

Téda, slyšet ten překlad do češtiny... Alespoň název písničky bys tam mohla dát. (Takže to napravuji: Mad world od Garyho Julese)

8 Lone Howler Lone Howler | Email | Web | 1. april 2016 at 20:02 | React

Krásně napsaný článek, který jsem přečetla jedním dechem, hodně se v tom vidím, ale je to snad to nejhorší, když ztratíš smysl v životě...
Jinak moje nejoblíbenější část z písničky, sice mě trochu bolí oči z té češtiny, ale chápu, mám tu část v záhlaví. Ještě jednou, moc krásně napsané..a držím palce ať ten smysl najdeš.

9 xxx xxx | Web | 2. april 2016 at 2:57 | React

drž se

10 Thanatos Thanatos | 3. april 2016 at 13:53 | React

[7]: Jo, když píšu článek, tak většinou nejsem ve stavu, kdy zkoumám nějaký překlady, i když to teď vidím

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement