March 2016

No tomorrow, no tomorrow

21. march 2016 at 22:15 | Thanatos |  DIARY
Proč mám vlastně něco začínat, když to stejně jednou skončí? Děsím se dne, kdy se můj svět rozpadne na kousky. Cizí tváře jsou mi povědomé a ty známé se rozpadají na kousky měníce se v ty cizí. Jenom sedím a koukám z okna. Nejsem tam, ale jsem někde jinde. Na milionu míst, přesto na žádném. Někdy sedím v hořící místnosti, kde na stěnách visí obrazy mých bližních a pomalu je pálí plameny, aniž by je moje slzy dokázaly zastavit. Občas projdu kolem zrcadla a projede mnou strašný zármutek. Takový ten jako když někoho ztratíte, někoho kdo byl součástí vás. Miluju celým svým srdcem něco, co vlastně není. Strašně bych si přála, abych měla někoho, kdo by mě objal a doopravdy mi porozuměl. Ale to je nemožné. A proč? Protože je taky někde jinde. Není možné, aby se dva světy lidí, jako jsem já, někdy setkaly. Nikdy nebudu tady, ale zároveň ani tam. Je to jako když jdete k rozcestí a nevíte, jakou cestou se vydat - nakonec už se nemůžete vydat žádnou a jste zaseknuti jen na tom jedno místě. Ve slepé uličce, kde se musíte koukat na svůj odraz v kaluži po právě spadlém dešti. Cítíte tu zemitou vůni a strašně rádi byste chtěli pocítit ty kapky deště na své kůži, protože to zvláštním způsobem uklidňuje, ale jediné co cítíte, jsou hořké slzy, které roníte pro něco, co je již dávno ztraceno.
Nevidím žádný smysl ve věcech, pro které ostatní žijí. Nevidím smysl v bytí ani ve smrti. Nevidím smysl v ničem, co mám dělat. Možná to je důvod, proč je můj život tak mizerný? Jak můžu žít na tomhle světě, kde každý žije pro lásku, když nejsem schopna lásku zažít? Každý člověk by měl mít něco, pro co by položil život. Celý svůj život by tam ta věc měla být, ať už je jakákoliv. Pro co bych zemřela já? Lidé, kteří v nic nevěří, jsou 24 hodin denně uvězněny ve svém vlastním pekle. Když v něco věříme, zřejmě si za tím jdeme a pak vše dává smysl, nebo ne? Ale já nevěřím v nic… A tak poslední dobou myslím jen na tu žiletku, co mám v šuplíku. Ta představa je jasná. Tak strašně ráda bych něco řekla, ale nedokážu. Nedokážu říct nic…



A mně to připadá trochu směšné
Připadá mi to trochu smutné
Sny, ve kterých umírám
jsou nejlepší, které se mi kdy zdály