April 2015

Hleď, lidské srdce

26. april 2015 at 14:16 | Thanatos |  Další

Hleď, lidské srdce,
za vozem prach
zavíří vždy,
vždy zpět zas padá:
tak i tvá vášeň
vykvete vždy
a vždycky zas zvadá.
Za rok a za den
víš ještě, víš,
kohos měl rád
a koho ráda?


Jen mlčky sedím a přemýšlím, co mám psát - co bych měla napsat. Slova docházejí, ačkoli myšlenky přibývají. Celé dny jen ležím a koukám do stropu. Svým způsobem je to vyhovující. Občas někdo něco řekne nebo kolem projde - ach, počkat, to se mi jen zdá. Nebo je to skutečné? Slyšela jsem dětský pláč a jsem si jistá, že to sen nebyl. Ale čím si člověk jako já může být jist? Některé věci se časem jen zhoršují. A nám nejspíš nezbývá nic jiného, než to přijmou a postupně ztrácet vědomí. Někdy se zastavím a začnu si prohlížet prsty. Proč to dělám? Jak s nimi hýbu? Já to nechtěla. Proč jsem tam, kde jsem? Je vtipný, jak mnohé komentáře jsou úplně vedle. Možná je to dobře. A ti komentující, jenž pochopili... Lituji Vás. Jak moc velké utrpení člověk musí prožívat, aby pochopil tenhle druh šílenství?



Kdo viděl tohle anime, nemůže ho nemilovat. Prostě nemůže. Doteď má duše brečí.

všechno a nic

8. april 2015 at 19:52 | Thanatos |  DIARY
Poslouchám Beethovena a představuju si, jakej by byl sex s Alexem
Byl by ultra-počkejsi-násilný!
Občas se prostě stane, že neodlišíš realitu od… toho, co máš v hlavě? Žejo?
Mýho kámoše, kterej mě chodí navštěvovat výhradně v noci, nikdo kromě mě nevidí ani neslyší
Co když celej můj život vlastně nebyl můj život? Ale jeho? Kdo jsem a kde hranic mého "já" končí?
Prý mám zase začít brát sračky… pardon, prášky
Já nechci. Já jen prostě… už nechci být sama
Budim se se slzama v očích, protože vim, že tam je a kouká na mě. Možná někdy něco řekne, ale já si to druhej den pamatuju jen matně. Jakoby to ani nebylo.
Bojim se toho, co bude zítra, co bude pozítří. Toho, co bude za pár let.
Bude vůbec něco? Co když je tohle konec - myslim definitivní?
Jak může člověk přestat být sám, když nedokáže milovat nikoho kromě sebe?

Prostě jen chci, abych potkala krásnýho schizofrenika, se kterým si to rozdám, on mě pak obejme a řekne, že mě chápe. Že můžeme společně následovat smrt do našich nejtemnějších koutů mysli. A pak zůstane.