January 2015

Definitivní konce

26. january 2015 at 20:10 | Thanatos |  DIARY
Nejzajímavější na tom všem bývají konce. Některé odejdou potichu, že je ani nepostřehneme a některé za sebou hlasitě práskají dveřmi. Ale jedno mají společné. Když něco definitivně končí, bývá to dobře. A pokud ne, není to konec. Myslím, že se to vztahuje na všechno. Jen nad tím musíme trochu víc přemýšlet. Třeba když nám odejde drahá osoba, není to definitivní konec, protože stále cítíme stesk a žal. Definitivní konec je, když jsme smířeni. Když můžeme v noci s klidem zavřít oči, aniž by nás pronásledovaly noční můry s ostrými drápy.

A pro mě je tu další konec. Další uzavřená kapitola. Na téhle škole jsem vydržela rok. Kus roku byl zatraceně dobrej, a ten ostatní… No, řekněme, že to nestojí za řeč. Každopádně mi zbývají do konce asi tři dny a já pociťuji zvláštní klid, který se jeví jako průvan. Mírný - leč chladný - který pomaličku zavírá dveře tak, abych tam stihla nacpat ještě nějaké to smetí. A já se snažím, možná ne věcně, ale nemateriálně. Pohřbívám hluboko do tmy vzpomínky, emoce a pocity. Do dveří však nasazuji průhledné sklo. Abych to viděla, aniž bych cítila husí kůži na zátylku z obavy, že se to ke mně opět dostane a zanechá hluboké rány, po kterých mi zbudou ještě hlubší jizvy. A tak nějak se cítím pokojně, jako už dlouho ne. Jakoby okovy, jenž svíraly mé těžké balvany nostalgie, povolily a já konečně pocítila naději. Naději v každý nový krok. Absolutně bez tíže.


Lži v zrcadle

21. january 2015 at 19:31 | Thanatos |  DIARY
Ráda nad věcmi přemýšlím. Bohužel, jak už to tak bývá, většinou dospěju k pesimistickému názoru, který mi bere nejen úsměv tváře, ale i veškerou energii a chuť k životu. Dennodenně se snažím vypořádat se svou hlavou, ale s tíhou času se navyšuje i tíha myšlenek. Pamatuji si časy, kdy jsem napsala třeba i dva články denně, ale teď už nemám o čem psát - lépe řečeno - vidím zbytečnost věcí a o zbytečných věcech se nechce psát snad nikomu. Hádám, že jsem jeden z těch věčně nespokojených lidí, které nepotěší snad už nic. Nebo ano, bylo by hloupé říci, že mi neudělá nic radost. Radost mi udělá mnoho věcí, ale žádná z nich nenaplní prázdnotu v mém srdci tak, aby rozehřálo mé chladné tělo. Hodně naivních blbců mi řeklo, ať se raduji z maličkostí. Jako bych se snad nepokoušela už milionkrát. Ale jsou NAIVNÍ. Málokdo to pochopí, snad to už ani nežádám ani nečekám, protože nikdo nevidí svět tak jako já. Nikdo necítí mou bolest, která roztříštila růžové brýle na milion kousků, které s ohlušující ozvěnou spadaly na špinavou podlahu, které se člověk štítí dotknout. Všechno jsou to kecy, které mají dát smysl jejich nesmyslné existenci. Lži, které mají ukojit věčný hlad v nich. Lžeme celý život, což je, řekla bych, v pořádku. Ale pokud lžeme samy sobě? Jak se můžeme každý den dívat s klidem do zrcadla?


Ach, Itachi. Budu někdy někoho milovat tak jako tebe, můj snový příteli?


Baby, join me in death

11. january 2015 at 14:04 | Thanatos |  Songy
Odešel… Prostě jen odešel
Jako bych pro něj nic neznamenala
Neznamenám pro něj nic?
But... That's ok. I guess.
I just feel... so useless.
Přísahala jsem, že už to nikdy nechci, že nevěřím na lásku
Ale něco mi chybí… každý den je stejný… stejně bezvýznamný a prázdný
Kdybych teď zmizela, znamenalo by to pro někoho něco?
Co chci a potřebuju?
Vím jen to, že mi bylo dobře

Usmívala jsem se
SO... BABY, JOIN ME IN DEATH
ten klip... text...hudba...

Won't you die tonight for love?

V hlubinách nevědomí

3. january 2015 at 22:47 | Thanatos |  ILUZE
Chodí kolem chladných zrcadel a ze symetrických úst, za jejichž polibek by každý smrtelník upsal duši, mlží svůj odraz. Tak krásná, tak chladná. Jako samotná noc. Staneš se její součástí nebo ji budeš nenávidět a modlit se za sluneční svit? Havraní vlasy se plynule pohybují sem a tam po její bělostné kůži, pokaždé když udělá další ladný krok.

Naplněná chtíčem, který neuspokojí žádné lidské oběti ani rozmary. Naplněna nenávistí, jež vyrůstá společně s kořeny z jejího lůna. Nekonečný oheň, pod jehož žárem se vypaří i ta nejkřišťálovější voda. Lovec, který je sám loven. Lovem svou samotou, svým prokletím - děděným z generace na generaci. Vábena nočním šepotem z hlubin lesa. Zavírajíc oči světlejší než andělská křídla se svatozáří, se noří do hlubin nevědomí, kde se opět setkávají. Ona a on. Ti, jež nevěřili na lásku. Ti, jejichž prokletí se každým dnem rozrůstalo a stále se nemohli najít. Tam v nevědomí tiše pláče, zatímco její srdce na denním světle umírá.