December 2014

Nedostatek spánku a smíření

29. december 2014 at 0:12 | Thanatos |  DIARY
Sedím tu a mnu si čelo, přemýšlejíc, co vlastně napsat. Slova mizí stejně rychle a neslyšně jako přišla. Je mi opět špatně - jako téměř každý den. Odchází mi tělo, ale co když mozek odejde dřív? Pociťuji krajní zoufalství. Pokaždé, když nemůžu dýchat. Pokaždé, když přestanu cítit končetiny nebo pokaždé, když mám pocit, že mám v hlavě tisíce jehel. Už přes dva roky. Je to jako mor. Každým dnem rychlejší a silnější. Rozlézá se postupně po celém mém těle, bez vnějších příznaků. A jediný, kdo ho dokáže vidět, jsem já. A pach železa - všude. Když se kouknu do zrcadla, vidím někoho… koho je mi líto. Říká se, že čím déle tu jme, tím více prahneme po životu. Nemyslím si. Když přijde na věc, uvědomujete si spoustu věcí. Kdybych tvrdila, že se nebojím, lhala bych. Už dlouho jsem se pořádně nevyspala. Možná to je ten důvod. Důvod vedoucí ke smíření s tím, že už se nemusím probudit. Dříve jsem se dívala do stropu a štípala do rukou, abych neusnula. Teď spánek vítám…

Zárodek utrpení

23. december 2014 at 22:51 | Thanatos |  DIARY
Spatříme někdy to, co je již dávno ztraceno?
Pod povrchem věcí, mezi střepy na podlaze
Přišla za mnou a s opovržením se mě zeptala, kde jsem v sobě vzala tolik nenávisti
Opovržení… znechucení… oči, které samy nenávidí
Prý je to moje chyba, asi tohle všechno.. co se stalo…
Jsem zklamáním, už od mala… dávám málo toho, co všichni chtějí a moc toho, o co nikdo nestojí.
A tak tu sedím.. koukám na sebe do zrcadla.. do očí, které znám a zároveň je vidím poprvé v životě.. jsou v nich slzy, ale nechtějí skanout ven
Jako všechno ve mně
Jsem tak ubohá, nenávidím se.. nebo.. miluji se? Není v tom rozdíl, jen nepatrný, to už dávno vím
Mrzí mě to.. kdybych mohla něco říct.. třeba poslední větu… tak bych řekla to, že mě to mrzí..
Že nikdy nebudu taková, jakou mě chtěli.. jakou si přáli.. měla jsem být její vytoužený dítě a místo toho jsem zklamání..
Jak bych mohla být šťastná ve světě, ve kterém jsem neměla být?
Všechno jsem to promarnila, zabila kus sebe
A ten kus.. je jako něco uvnitř mě.. něco hodně těžkého.. láme mi to kosti a orgány, které se mění v jakousi hmotu.. černou.. leptavou..
A ta mě celá pohlcuje.. a já se měním v něco jiného.. každičká mizející buňka se mění v nenávist..
Už nevím, kdo to řekl.. ale jediné, po čem člověk jako já touží, je najít toho, co mě uvrhl do věčného chaosu.. a zabít.. mučit… toho, jenž do mého života zasel zárodek smrti, hniloby a nekončícího žalu

Odpověď zní
To, co je již ztraceno, se nikdy nevrátí

Je to tak?
Můj příteli ve stínech

Oslepující světlo všedních dnů

18. december 2014 at 19:29 | Thanatos |  DIARY
Říká se, že když nemáte vášeň, nemáte nic. Můj život se zdá býti prázdný, bez náplně, bez vášně. Věčně bloudící, věčně nespokojená, věčně hledající. Naleznu někdy to, po čem toužím? A naplní mě to? Na jak dlouho? Na jeden lidský život nebo na věčnost, kterou dnes znají již jen ti vybraní? Už nejsem to naivní dítě, které věřilo v lidskost a shovívavost, mému nynějšímu pohledu se říká dospělost. Násilí, chtíč, pudy. Jestli něco vždy platilo a platí, je to zákon, jenž praví, že silnější přežije.

Králík žere trávu, my žereme králíka a až zemřeme, sežere nás půda a tráva obepne naše ubohé zbytky těl. Jeden je vše a vše je jeden.
Uvědomění - dar nebo prokletí? Snažím se přijít na to, jak to využít. Vědomosti bez klíče k nim, jsou… k ničemu. Až naleznu klíč, naleznu i mír a porozumění nebo více nenávisti, pro kterou jsem se zrodila? Každý máme osud, každý máme dar a cestu. Mým osudem je hněv a nenávist, cesta bolesti a smutku. Až naleznu klíč, bude to kdo z koho. Lidé jsou hloupí, nevidí skrze věci, vidí pouze jejich realitu a bezmezně jí věří. Proto jsou tak snadnou kořistí. Nedílnou součástí potravního řetězce. A přeberte si to, jak chcete. Kdo ví, tak ví a kdo neví, tak bude věčně bloudit oslepujícím světlem.

Měsíc bez článku a neštěkne ani pes

9. december 2014 at 18:49 | Thanatos |  DIARY
Měsíc bez článku a neštěkne ani pes.
Každej den je… stejně mizernej a únavnej. Jasně, jaký si to uděláš, takový to máš. Ale do jaké míry můžeme ovlivnit náš život a lidi v něm? Vím, co všechno bych mohla, ale opravdu chci? Stojí mi to za to? Každý říká, že moc přemýšlím. Ano, přemýšlím hodně a až najdu někoho, kdo přemýšlí stejně, budu s ním vést dlouhé debaty u pizzy a rumu. A samozřejmě cigára.
Vidím kolem sebe přetvářku a pomíjivost. Říkám si proč? Cítím se strašně sama. Nemusela bych. Ale stojí mi to za to? Mít kamarády na týden, co jsou v úplně jiném světě? Vždycky jsem byla jiná a vždycky budu. Prokletí nebo dar? Uvědomuji si moc věcí, všímám si detailů a mám prostudovaný lidský chování. A co z toho?


Čím víc člověk ví, tím víc si uvědomuje. A čím víc si člověk uvědomuje, tím víc nenávidí. Nemůžeme člověku nikdy porozumět, dokud nezažijeme stejnou bolest jako on. Nikdy.

Amen. A tak budu radši navždy trávit čas v mysli s postavami, mnou milovanými, které neexistují.