October 2014

Nestálost věcí

26. october 2014 at 18:01 | Thanatos |  DIARY
ČEKÁM SAMOU CHVÁLU NA MŮJ NOVEJ DESS, PROTOŽE JSEM SE S NIM DĚLALA NEJMÍŇ HODINU!~

Jinak jsem celý den doma, vlastně už dva dny. Což je u mě asi co říct. A... Nemám to ráda. Protože moc přemýšlím.
Přemýšlím nad nestálostí věcí a děsí mě to. Děsí mě pomyšlení na smrt. Ale vyžívám se v tom. Den co den přemítám, co by asi tak bylo. Jaký je to pocit? Pocit neznáma.. chladu.. nicoty.. Je děsivý, že tu jsme - právě teď a tady- ale zítra, možná i dnes tu být nemusíme. Může nás přejet auto, zabít náhodný kolemjdoucí. Snažím se žít okamžikem, ale zároveň doufám v budoucnost. Máme ve svém životě tolik lidí, ale přesto jsme sami. Snad díky času? Prostoru? Nebo díky samotnému bytí? Ještě před měsícem jsem kolem sebe měla dva přátele, na kterých mi doopravdy záleželo. A teď… kolem sebe nemám nikoho. Nejvíc mě asi děsí to, jak si na to člověk zvykne. Přizpůsobí se. Teď ani nemám pocit, že tu kdy byli.

V noci tisíckrát zemřít a ve dne se tisíckrát znovuzrodit.


Tuhle miluju. Je krásně nostalgická a všeříkající. A plná naděje... Možná v nový den.

Hranice (ne)možného

23. october 2014 at 19:13 | Thanatos |  DIARY
Chtěla bych napsat pohádku. Pohádku s nešťastným koncem, kdy všichni umřou a svět ovládne trýzeň a zoufalství. Ale to by nebyla pohádka, protože máme pravidla. Pravidla, která předpisují věci a jejich formu. Nakolik jsme svázáni pravidly?
Už jen sedím a koukám. Věci jsou hluboko v propasti, nad kterou se vznáším. A já jen slyším vzdálený šepot, který ke mně zdaleka nedosahuje. Slyším pouze hlasy, nikoli slova - natož jejich význam. Napsala bych miliony řádků o iluzi, ve které žiju, ale o tom asi jindy. Naučila jsem se za tu dobu dost věcí. Hodně čtu a přemýšlím. Formuji si schránku a chci poznat její limit. Nebaví mě všední svět, tak hledám náhradní uvnitř mé hlavy. A víte co? Jsou jich tam miliony. Miliony drobných světů, ale i těch větších. A všechny jsou moje. Jen a jen moje.


Život je jedna velká iluze. Hranice nejsou dány. Je jen na nás, jestli tragédii nazveme pohádkou. Protože jsme všemocní.

Někteří z nás se za život nic nenaučí, jelikož vše velmi brzy pochopí. ~