September 2014

Nadhled

29. september 2014 at 20:01 | Thanatos |  DIARY
Well… Takže kromě sraček, větších sraček a nevětších sraček, co se na mě hrnou snad z každého rohu, úspěšně bojuju a mám se fajn. Snažím se být nad věcí, protože člověk nejspíš občas dospěje do bodu, kde to ani jinak nejde.
A co beru s nadhledem?
  • Člověku se prostě nikdy nezavděčíš, takže srát na milodary a trhat hlavy. ( konec - chci svoje věci a prachy zpátky!)
  • Některý lidi prostě patří do zoo, nemá smysl se jimi zaobírat, protože jejich mozek to stejně nepobere. (ahoj třído!)
  • A hlavně - věci přicházejí tak jak mají, nic se neděje jen tak, vše má hlubší smysl a jestli z něčeho rosteme, tak pouze z osobních úspěchů a neúspěchů.

Ámen. A opovažte se mi tu někdo psát o tom,jak lidé nejsou špatný a další poetický sračky, protože jsou. Akorát si všichni hrajeme na pány světa, přitom jsme primitivní opice, jenž ničí samy sebe. O víkendech žiju společensky a o tejdnu ležím u anime, spím nebo jím. A víte co? vyhovuje mi to. Utápím své démony. S lidma, se kterýma je mi fajn.


Existence beze smyslu

2. september 2014 at 18:23 | Thanatos |  DIARY
Nenávidím veškerou svou lidskou podstatu do morku kostí. Piju. A chytám záchvaty. Ležím bezmocně na zemi, klepu se a dávím, neschopna vstát. Polykám vlastní slzy prolité z opovržení nad sebou samotnou. Upadám do věčné deprese. Do místa, kde nedopadl nikdy paprsek slunce. Nemůžu otevřít oči, protože se bojím toho, co spatřím. Co když tam nic nebude? Jenom neobklopující temnota, nebo naopak oslepující světlo?

Přemýšlím nad smrtí. Nad lidskou podstatou. A čím víc přemýšlím, tím víc slz padá pomalu k zemi. Mám lidi litovat za tu mizérii, jíž se obklopili? Nebo snad zavrhnout? Cítím bolest. Uvnitř sebe. Nekonečnou… Nemá hranice, tudíž nikde nezačíná a ani nikde nekončí. Jen tu je. Prázdná a beztvárná. Přesto zrádná a plná chtíče sežrat mé maso zaživa. Pláču, mohla bych si vyplakat celou svou melancholickou duši a stejně by to bylo málo. Celé mé tělo, především mozek, křičí po zániku. Chce prostě rezignovat. Vzdát to. A já vím, že každým dnem jsem blíž smrti, zatímco čekám na vytoužené peklo.

Primitivní opice

1. september 2014 at 19:59 | Thanatos |  DIARY
První den a při pomyšlení na ten další se mi chce brečet. Nenávidím ty lidi tam. A člověk, kterej nepoznal nenávist na takové úrovni, že se při pouhém pomyšlení na ně klepe ve vzteku, by mi nerozuměl. Přeju si, aby jejich hloupé ksichty plné opovrhování a falešné domněnky nadřazenosti ležely deset metrů pod zemí - a to minimálně. Jo, normálně je mi to jedno - lva nezajímá, co si o něm ovce myslí. Ale co je moc, to je moc. Akorát mě to utvrzuje v tom, že to chce jednu velkou čistku. Nenávidím lidi. Já tak zkušeně nenávidím ty primitivní opice, co ze sebe dělaj vůdce národů. Přitom jsou jedno velký hovno. Jen si kopnout.