May 2014

Ego a Satan

28. may 2014 at 17:36 | Thanatos |  DIARY
Ahah, přečetla jsem satanskou bibli a můžu říct, že jsem se našla. Nejen, že poslouchám hudbu vyznávající tento směr, ale se vším souhlasím. A pociťuji... volnost? harmonii? Těžko říct. Ale jsem spokojená. Možná jsem se konečně našla. Jinak ležím doma se zánětem průdušek, koukám na anime, kreslím a přemýšlím o tom, jak udělat peklo těm, kteří mnou tak opovrhují. Miluji život, fakt jo. Ta knížka mi otevřela oči. Vidím teď svět takový, jaký je, nikoli jaký bych ho chtěla mít. Nežijeme v ráji, kde v potoce těče mlíko a na stromech visí rajská jablka. Žijeme v džungli. Je to boj o život. O ego. Silnější přežije. A slabší? Jeho srdce teď nejspíš požírá ten silnější.
A poslouchám naprosto boží hudbu, vyznávající satana. ♥
http://www.youtube.com/watch?v=JVTiPC-qk80

Alegorie

24. may 2014 at 19:58 | Thanatos |  Myself
Chycena v pavučině času
neúprosných světů beze svitu slunce,
po stopě neznámého hlasu
chodí po špičkách přes krvavé růže.
Zahalena v rouše špinavých tajemství,
tančí skrze bezvládné tělo muže,
a plný měsíc přihlíží šílenství

s alegorickým odrazem v zrcadle.


Zdechněte

23. may 2014 at 15:50 | Thanatos |  DIARY
Kdyby někoho zajímalo, jak se mi vede v mém zkurveným životě, (jo furt žiju) tak to máte tady stručně.
Byla jsem u psychiatra, kde jsem mu následně vylila své pocity a myšlenky. Mlčky se na mě pět minut koukal s lítostí v očích. Pak se mě s poker facem zeptal, jestli jsem neuvažovala o Bohnicích. Že by to pro mě bylo možná dobrý. Ne, nedělám si prdel.
Mimochodem… ve škole mi hrozí podmínečný vyloučení a minimálně dvojka z chování. Proč ne? Prej šikanuju učitele, dělám bordel a chodím za školu. Nasrat. Doufám, že zhebnete na udávení se vlastní krví, čubky. ♥


Vidím to na cigáro, pivo a v pondělí poteče někomu z nosu krev. A já to nebudu. To vám zaručuju.


Dotek Smrti

16. may 2014 at 13:48 | Thanatos |  Fantasy
Musela jsem tam být. Vidět to. Cítit zápach smrti. Smrti, jež bezcitně rozdávala své rozsudky všude kolem. Prodírajíc se hořícími troskami kdysi všemi opěvovaného města, jsem hledala jedinou osobu. A tam, na konci a zároveň začátku všeho, jsem ho spatřila.
Dlouhé bílé vlasy zakrývaly jeho tvář, jež byla zkroucena opovržením nad sebou samým. Přesto jsem zahlédla onen vražedný úsměv, který jsem noc co noc vídala v mých nejtemnějších snech. Vypovídal o všem- o neschopnosti cítit lítost či jakýkoli jiný lidský cit. Odhaloval jeho dravčí zuby poskvrněné krví svých nevinných obětí. Ještě než ke mně stačil vzhlédnout, věděla jsem, že to nechci spatřit. Nechci zažít tuto chvíli. Chvíli, jež rozmetá všechny mé naděje a iluze na kousky, které nebudu schopna nikdy složit.
Pomalu zvedal hlavu a mně to přišlo, jako by se to odehrávalo ve filmu. V jednom z těch hororů, které máte před očima až do smrti. Věděla jsem, že přijde tato chvíle, jen jsem si to asi nebyla schopna připustit. Věčně naivní. Proběhlo mi hlavou a já si uvědomila, jak výstižná tato myšlenka je. Tomeo stále zvedal hlavu a dával si načas - nebo se to alespoň mně tak zdálo. Inu říká se, že jedna vteřina v pekle je jako deset let na zemi. A já to najednou chápala víc, než bych o to stála. A pak jsem zažila přesně to, co jsem nikdy nechtěla.
Bylo to horší než-li samotná smrt. Roztrhalo to mou duši na kousky. A já se nezmohla na nic. Jen jsem stála a sledovala, jak se blíží. Zatímco mi kanoucí slzy padaly k zemi, vybavil se mi opět onen pohled.
Tomeo zvedl hlavu a já spatřila cosi v jeho očích. Byla to čistá démonická nenávist. Nenávist a opovržení ke všemu, co bylo jen trochu jiné, než je on sám. Byla to vtělená bezcitnost. On byl tou noční můrou, která mi nedala nikdy spát. On byl zhmotněním všech strachů, jenž mě pronásledovaly v temných zákoutích bezměsíčných nocí. Jeho fialové oči už neměly ani špetku lidskosti. Stíny minulosti mě dohnaly, stejně jako jeho. Věděla jsem, že už ho nedokážu milovat. Něco tak nelidského. A on můj odpor cítil. S úsměvem se blížil.
Vždy jsem se smrti bála, ale teď jsem ji vítala s otevřeným náručím. Vítala jsem vše, co mohlo být i pouhým střípkem naděje k osvobození od tohoto živoucího pekla. Můj poslední pohled byl přímo do jeho očí. Políbil mě na čelo a já cítila zvláštní teplo smíšené s chladem. Něco… na co zřejmě nejsou slova. Přestala jsem cítit srdce. Necítila jsem nic. Pouze otupělost, která se šířila mým tělem rychlostí světla. A pak jsem si to uvědomila. On, jemuž jsem se zaslíbila na věčnost v příslibu lásky - on - svíral mé bijící srdce v dlani a s krutým liščím úsměvem na tváři sledoval, jak odchází můj bezcenný lidský život.


,,Sbohem, má věčná lásko." A nadobro můj život vyrval z hrudi.

Protože miluju lišky

10. may 2014 at 23:01 | Thanatos |  DIARY
Možná by mou rozpolcenost srovnala nějaká ta lajna, že. Krize identity. Život trosky. A (ne) šťastná láska. Hh, jestli to je vůbec láska, že jo. Neznám ho.
Poslouchám Kurta a vzpomínám na moje blogový kámoše, chyběj mi, fakt že jo. Anorektička, feťačka a schizofrenička. Jsem všchno v jednom a taky nic. Odmítám se uzdravit. Budu věčně bloudící v tomhle světě stojícím na lžích. Tak nějak se mi míchá realita s fantazií a stává se ze mě malé psychopatické stvoření. Koušu si nehty, což nedělám, protože... 'Jdu spát, dobrou noc' a najednou iluze rozmetaný. Ok. Poslouchám BMTH a jsem rozezlená nad tím, proč už nejsou, co bývali. Ale Oli si vybral tuhle cestu, musel s tím počítat.
Jdu si číst o okřídlených stvořeních prahnoucích po krvi nás smrtelných opiček. Ach bože, jsme tak ubozí. Jak jsi mohl někoho jako jsou lidi obdarovat dušema?

Miluju lišky. A liščí démony.

Odmítnutá

9. may 2014 at 22:39 | Thanatos |  DIARY
Ok, ok, ok. Možná přichází další blogový období, kdy se to tu bude hemžit psychopatickýma sračkama - s prominutím. Nebo bez prominutí. Už jsem skoro zapomněla, jaké je to být… odmítána? Říká se tomu tak? Nebo spíš můžu tomu tak říkat já? Jsem děsně naivní princezna, co se nosí na podpatkách a čeká, že tím možná získá sama u sebe respekt a obdiv. Nope. Cítím se… Jak se tomu říká? Kus něčeho, čeho se nikdo (nebo někdo) nechce dotknout.


Nejsem naivní. (možná) Jen nežiju v realitě. Není to jen tak… obrazně? Ale doslovně. To že nedokážu vnímat realitu už možná víte. Ale teď žiju úplně něčím jiným - něčím co není a nejspíš ani nikdy nebude. A tak i přes všechny ty krásný věci, ze kterých bych se měla asi radovat se cítím uvnitř tak… Sakra na nic?


Dávám si nedosažitelný cíle, aby mě to co nejvíc trápilo. Abych se měla v čem vyžírat. Rozebírat to a rozebírat, dokud ze mě nezbude jen shnilá mrtvola. Možná je chtíč silnější než láska. Vlastně určitě. Chci, chci, chci. Ale místo toho koukám jen na to, jak o to nestojí.

Skoro jsem zapomněla, jaké to je cítit. Odmítnutí.


Stín vzpomínek

8. may 2014 at 17:54 | Thanatos |  DIARY

,,Je to prostě příběh mých posledních deseti let. Lpěl jsem na některých věcech celý ten čas, ale přišel okamžik a já jsem se rozhodl, že je správná doba, nechat je jít."

- corey



Možná příliš lpíme na věcech, které už jsou ztraceny. Pohřbeny hluboko s naší minulostí a ztraceny ve stínech bolestných vzpomínek. To je ono. Někdy zůstanou jen vzpomínky. Vzpomínky, které časem blednou společně s citem v nich uchovaným. My všichni jsme otroky vzpomínek. Otroky života a smrti. Máme uvnitř sebe jizvy, které nikdy nezmizí. A ponesem si je i do hrobu. Jsme zlomeni.

Všechno se hroutí, ale já mám úsměv na tváři

7. may 2014 at 22:26 | Thanatos |  DIARY
Mohla bych říct, že je to v pohodě, ale není.
Chodím za školu, piju (fakt hodně), kouřím. Dnes ráno po mně matka začala řvát, že jsem troska. Why not. Tak nějak mám tohohle zmrdskýho žití po krk a můj jedinej výkon je, že jsem přežila další den. Well… Jsem nezdaná. Alespoň něco ze mě spadlo.
A miluju postavu, která neexistuje. Protože má krásný bílý vlasy a je to démon. Ne vážně. Ulítávám si na neexistujících charakterech. A víte co? Je mi dobře. Nosím sluneční brejle a vykračuju si to s cigárem v ruce. Víte… i přes to všechno se najdou ve dnech střípky štěstí, pro který stojí žít. Třeba jet s milovanýma v autě místo školy, rádio na plný pecky a kecat o holčičích sračkách. Miluju je, vážně jo. V nouzi poznáš přítele.
Píšu to s úsměvem. Děkuju za to, že tu jste.

Miluju vás všechny, už jen za to, že to čtete. ♥

I když je můj život na hovno (hádám, ale jsou na tom i hůř), díky těm okamžikům jsem vlastně docela spokojená. Možná svůj život nemám pod kontrolou, ale žiju ho, jak chci. Žiju přítomností.

'Till I die

4. may 2014 at 18:39 | Thanatos |  DIARY
Neustále slyším hodiny i přes to, že v domě žádné nemáme. Možná mi odbíjí čas.