November 2013

Daleko do reality?

19. november 2013 at 20:01 | Thanatos |  DIARY
A jak se cítíš ohledně těch lží? Dělá ti dobře lhát nejbližším?
Jakých lží?
Však víš. Skrýváš svá nejhorší tajemství a děláš, že se nic neděje, jednou tě to přivede do hrobu. Vlastně jsem si tím jist.
Nechápeš to.
Vlastně to chápu až moc dobře. Nedokážeš se toho vzdát, že?
Ne... Prosím.
Prosíš, zase tak uboze prosíš. Chceš, abych tu byl? Abys už nebyla sama, viď?
Nevím...
Nevíš nic. Nedokážeš to. Jsi nula. Nula, která je závislá na sebepoškozování. Ubližuješ tím lidem okolo sebe. Tak už to skonči.
Nemůžu...
Je to tak nereálné. Tohle všechno. Vážně tomu věříš?
Nevěřím.
Tak proč? Proč tohle všechno? Proč už si to prostě nepřiznáš? Proč to neskončíš? Proč se toho prokletí nezbavíš?
Nevím... Kéž bych věděla...

Nenapravitelná

16. november 2013 at 21:40 | Thanatos |  DIARY
Moje dětské strachy mě drží při zemi.
Mám přistřižená křídla.
Někdy, vlastně neustále, mám pocit, že se ty rány nikdy nezahojí.
Věčná masochistka.
Mám tohohle zasranýho bytí plný zuby.
Málem mě srazil autobus a já brečela nad tím, že mě možná někdo zachránil. Proč? Proto abych trpěla dál v tomhle těle? V tomhle bezduchém světě?
Nebo jsem to tak chtěla?
Tuhle věčnou mizérii si možná zasloužím.
Furt si v hlavě přehrávám příběhy, kde mi někdo ubližuje. A mně se to líbí. Libuju si v tom.
A taky miluju to, kolika způsoby každý den umírám.
Víš... Možná i přes tohle všechno se miluji? Možná nechci umřít? Možná chci jen něco... co je po životě.
Přijde mi to jako sen. Kde to jsem? Kdo jsem?
Nepoznávám se? Pokaždé vypadám... tak jinak.
Já nemůžu uvěřit tomu, že tu jsem. Nemůžu uvěřit tomu, že dýchám.
Co když umřu? Co když se rozplynu? Co když je tohle všechno jenom iluze?
Bojím se, že se už neprobudím.
Pláču.
Život je jenom nekonečně čekání na smrt.

Hluboko

13. november 2013 at 12:33 | Thanatos |  DIARY
Hluboko. Tak hluboko.
Nenávidím se. Za život, který žiju. Za to, že jsem se vůbec někdy někomu svěřila. Za to, jak ubohá a nicotná jsem.
Vzdala jsem to. Už dávno jsem pohřbila svou hrdost, jenž pro mě byla středem mého vesmíru.
Právě hrdost, to je to, co s námi je věčně, to, co nám dopřeje věčný klid.
A já o ní teď přišla.
.
Nechci se na sebe dívat do zrcadla, ten pohled mě ničí.
Nechci nic.
Jen zapomenout.
A být pryč.
Daleko.