August 2013

Realita?

31. august 2013 at 22:57 | Thanatos |  DIARY
Jsou tu věci, které člověk nemůže nikdy pochopit. Protože je nevidí. Lidé kolem některých z nás každý den procházejí, někdy se nám podívají do očí, ale co vidí? Nic. Nevidí nic. Lidi trápí rozchod, hádka, ale trápí někoho z nich život? Někdo říká, že je to dar. A já tomu vlastně věřím. Yu, sama jsi řekla, že lidé zkrátka nevidí. A některým z nás nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Někdy když zavřu oči, nevydržím to. Vidím krev, mnoho krve a mnoho dalšího. Někdy když se soustředím výhradně na sluch, nedokážu to. Slyším ty věci. Jak by to mohl pochopit někdo, kdo ani neuznává jejich existenci? Lidi, praví lidi, ti nevidí, nemůžou vidět. Nemůžou za to, protože jejich mozek je tak naprogramovaný. Automaticky si vše dávají do logických řešení, a když ani to nepomůže, zapomenou. Někdy bych také chtěla zapomenout... Necítit. Ale to bych nebyla já. A tak jako má mince dvě strany, má je i svět. Má je realita, má je fikce, má je člověk. Vše má své dvě strany. Tak jako nikdy neucítíš pouze dobré věci, nikdy nebudeš mít zcela nešťastný život. A tak je to i s nimi. Nemůžeš vidět pouze ty dobré, musíš vidět i ty zlé. Pak už je otázka psychiky, řekla bych, zda-li to dotyčný dokáže snést. Jasně, mohla bych se jít léčit, mohla bych to svést na nemoc. Mohla bych se nechat unést davem a říct, že je to v mé hlavě. Že to není reálné - Ale ne, díky. Není to normální, stejně tak já už nikdy nebudu mít normální život. Vím to a jsem s tím smířená. Chci tenhle život, i když bude trvat dlouho, než ho pochopím a než se ho naučím ovládat. Vše zde je neskutečně skutečné. Dobré i zlé. Jsou tu pouta, neviditelná. Třeba láska. Co je láska? To je také něco víc. Lidská řeč nemá tolik slov, aby mohla mít na všechno definice. A lidé se s tím jaksi nedokáží smířit. Proč vše popisovat, když jsou slova zbytečná? Kdo ví, co je a není skutečné, když v to člověk doopravdy věří.

I want your soul, I want your death, I want you..

24. august 2013 at 21:16 | Thanatos |  DIARY
K něčemu se musím doznat, leží to uvnitř mě a užírá mě to.
Jak bych to řekla? Já jsem v pohodě, vážně a převážně. Je mi to jedno, všechno. Uzavírám se do sebe a dělám se necitelnou. A přetvařuji se, jak jen můžu.
Ale pak jsou tu ty stavy. Mám vztek, tak nehorázný. A láska se mění v nenávist. Jsem žárlivá. Jsem extrém. Já prostě kurva nesnesu konkurenci. Vždy ji rozdrtím. A půjdu za to do pekla, za to, kdo vlastně jsem. Nenávidím se,ale zároveň se miluji. Tak strašně moc se miluji. A něco vám řeknu, hranice mezi láskou a nenávistí je tak strašně slabá, až si říkám, jestli tam vůbec nějak je. Nejen k sobě. Nenávidím konkurenci. Bojím se, že ublížím, ale zároveň po utrpení toužím. Jsem masochistka, ale je něco víc - co miluji víc - je to to, když to utrpení můžu rozdávat.
Vždycky jsem byla já alfa a tak to zůstane. A jakmile začínám cítit náznaky konkurence, chce se mi jim rozervat hrdla, chci krev. Doopravdy, já toužím po krvi. Nejsem jako ostatní, jak bych mohla. Já se přirozeně vyžívám v chaosu a utrpení. On sám, ten kluk co se vyzná, co ví snad vše, mi to řekl, že je neuvěřitelné, že jsem si toho dřív nevšimla a na jaké jsem úrovni. Miluji lichotky. Miluji, když si můžu lidi omotat kolem prstu a hrát si s nimi. Jsou to jenom lidi, nic víc. A já mám kurva dost přetvářek - já nejsem jako oni, měla bych si to přiznat. Já nejsem tam uvnitř dobrá, já nemám uvnitř sebe světlo a nikdy ho mít nebudu. Lámu srdce a dělá mi to dobře. Podvádím, lžu a využívám. Taková já jsem, zlatíčka.
Chci... chci moc. Je něco, po čem toužím víc, než po čemkoli na světě - je to moc. Chci ji mít, chci vládnout, chci dávat soud. Já tak strašně moc chci někoho zabít, vyrvat mu ten život, jenž poslouží k mým vyšším účelům. Nikdo mě nechápe, protože nikdo neví. Já... Já jsem kurva někdo. Něco. A nesnesu, aby mi nějaké kurvičky nebo parchanti, kteří nevědí, co chtějí, lezli do mého prostoru. Aby mi dávali pochyby do hlavy, aby mě nutili cítit, aby mi působili bolest.
Já chci to, co mi právem náleží. Nestojím o hloupé lidské priority, chci víc.
A dávám lidem na výběr - buď jdou se mnou nebo se mi klidí z cesty. Buď si mě vezmou celou nebo ani kousek mě. Moje srdce je z ledu a duše je tak černá, že ten kdo nebyl v pekle, nikdy její temnotu nedocení. Myslím to vážně. Píšu z rozhořčení, tečou mi slzy a cítím, že umírám. Nemám, to co chci a to mě ničí. Cítím se... podvedeně, podřadně, cítím se jako.. člověk. A tohle nedopustím. Slyším v hlavě hlasy, každý tomu říká jinak a něco vím - Vím, že na to mám. Vím, že si jednou podrobím všechny tyhle zbloudilé duše, jenž tu nemají co pohledávat. Vím, že já to mám v krvi. Mám to v sobě. A nevzdám se toho - kvůli ničemu. A kvůli nikomu.
Jsem smířena s tím, že půjdu do pekla - a je mi to jedno. Zasloužím si to, říkám si o to.
Protože nic není tak silné jako nenávist. Jako vztek. A já patřím do chaosu.
Nikdy nebudu jako ostatní... A nevím, jestli se za to miluji nebo nenávidím...