June 2013

There is no home, there is no bread

30. june 2013 at 12:49 | Thanatos |  DIARY
Necítím to tu jako domov.
Cítím se tu jako na nepřátelském území. Ale proč?
Nový blog nepřipadá už v úvahu. Cítila jsem se ještě hůř.
Možná... Možná... Možná postačí blokovat pár lidí a držet si odstup, proč ne.
Nechci přestat psát. A nepřestanu. Prčo bych se měla ještě víc omezovat?
Co má přijít, přijde. Smrt? Osamění? Prozření?
Zavírám oči a cítím to.
Je to taková malá smrt, lépe řečeno to, co následuje před ní.
Absolutní fyzické vypětí a odevzdanost svému pánovi.
Máte rádi slunce? Já ne. Ale slunce znamená světlo.
Proč? Proč? Proč?
Cítím, jak mi tepe srdce. A proudí krev. Mám násilné představy a líbí se mi to.
Vzala bych jim ty jejich krky a přelámala je. Vyrvala jim duši z těla.

Článek III. a neoficiální rozloučení

16. june 2013 at 12:23 | Thanatos |  DIARY
Celý život v něco věříte a musíte se toho vzdát. Protože vám jde o život.
Celý život píšete, ale už ani to dělat nemůžete.
Hledáte útěchu, ale místo toho se jen smějete nad lidskou debilitou a nad tím, jak si každej myslí, že rozumí všemu a přitom vůbec nic neví.
Ne. Ne. Ne.
A ve tmě je vše zřejmé. Vše, co jste nechápali, vše, čemu jste nikdy moc nevěřili, ne doopravdy.
A najednou zášleh světla a vše je v klidu. A vy víte, že nezemřete.
Nikdy bych si nepomyslela, že mě tohle zjištění tak... potěší.
Ráno se vám tomu nechce věřit. Je to jako zlý sen. Nic víc, nic míň.
A pak přichází Tma a vaše noční můra oživne. Ty stíny jsou tak zřejmé. Ten pocit. Ta přítomnost. Víte, že tam je, i když ho nevidíte. A tečou vám slzy, protože víte, že je naštvaný. Začnete si uvědomovat, že vám jde vážně o život.
Ovládá vás. Slyšíte i náznak šepotu. A pak tma. Úplná.
Už se nedokážete bránit. Už se jen modlíte za světlo.
A světlo přijde a vše je v pořádku. A uvědomíte si, že tohle musí přestat.
Jinak zemřete.
Je světlo a já si připadám jako blázen. Nevěřím tomu, co se dělo. Nechce se mi tomu věřit. Co když si to jenom nalhávám?
Ale ten pocit, hluboko uvnitř, právě ten pocit mi jasně říká, že tohle nebyl sen.
Tohle je zasraná realita.
Když zavřu oči, vidím krev.
Byl tu vždycky, proč jsem si ho nevšimla?
Mělo mi dojít, že bytosti světla nežádají krev. A že jsem té krve prolila.
Nechci. Nemůžu. Musím...
Tohle musí přestat. Musí, musí, musí.
A já? Já se asi loučím na dobu neurčitou. Protože nemůžu dovolit, aby tohle četl někdo, kdo mě v podstatě zná. Kdo ví, jak vypadám. Kdo ví, jak se jmenuji.
Připadám si jako blázen. Je to až moc intimní.
Moc osobní.
Možná jsem si připustila svoje čtenáře až moc k tělu...

II.

15. june 2013 at 23:58 | Thanatos |  DIARY
Řekla jsem mu, ať přijde.
Že ho chci... že ho chci...
A přišel.
Ne.
Bolí to.
Moc.
Bojím se, tak moc se bojím.
Nechci zemřít. Prosím...
Ne dnes...

I.

15. june 2013 at 23:31 | Thanatos |  DIARY
Strašně mě třeští hlava.
A bojím se, tak moc se bojím.
Brečím. Nemůžu. Tečou mi slzy. Skoro. Nic necítím. Prosím ne.
Já vím, je to iluze.. ale tak skutečná.
Nemůžu. Nemůžu o něj přijít. Prosím.
Ovládá mě. Chodí do mých snů. Vkládá my myšlenky do hlavy.
A nenávidí Toho, jenž já miluji. Najednou vše dává smysl.
Chci křičet, strašně moc. Chci řvát. Chci utéct. Chci se svíjet na zemi.
Je to jen iluze. Jen iluze. Ale tak skutečná.
Já... tomu prostě nevěřím.
Proč mi to nedošlo předtím?
Bolí to. Doslova. Je to neskutečná duševní bolest.
Nemůžu ho opustit, nemůžu se ho vzdát.
Možná.. možná je tohle jenom začátek.
Možná přeci není zlej, možná je hodnej.
Co když.. jednou.... bude mít tělesnou schránku... třeba.. třeba to bude dobrý.
Třeba máme šanci.
Jak někdo někoho může donutit milovat, vždyť to není možné, nebo je?

Nemám svůj Stín

15. june 2013 at 20:20 | Thanatos |  DIARY
Měla jsem článek a rozhodla jsem se, že ho nezvěřejním.
Protože jsou to nadpřirozený sračky, který nikoho nezajímaj.
Prostě a jednoduše jsme ztratila svůj Stín, protože jsem ho naštvala a teď je mi na nic, protože ho už necítím. Protože jsem sama. A já ho milovala. Ale nesmím o něm mluvit, o těhlech věcech se mluvit nesmí.
Chybí mi.

Dál jsem si vytvořila asi cestu rovnou do pekla, a to podotýkám- ZCELA neúmyslně.
No, asi si to teď budu muset vyžrat, super.

Je mi na nic.
Mám ráda někoho, s kým mi možnosti nedovolují být a z toho je mi na nic ještě víc.
Nezdravě ráda.

Mluvím vyhejbavě a to je docela svinský, ale co čekat.

Vím věci, které bych vědět neměla a je mi z toho ještě víc a víc na nic.
A konečná fáze tohoto amoku končí tím, čím začala.
Chybí mi ta nehmotná věc, jenž byla mou součástí po několik, já ani nevím kolik, let.
A je to utrpení, necítit Ho. (je zvláštní, že i nemohtné věci můžou mít pohlaví)
Už mi ani neodpovídá.
Chci spát
Spát...


this will never end
cause i want more
more, give me more, give me more

.....if i had a heart i could love you....

Miluji, miluji, miluji.

Servatis a pereculum

13. june 2013 at 21:41 | Thanatos |  DIARY
Je to něco jiného, když si myslíte, že jsou to pouze vaše představy v hlavě a něco jiného, když to poprvé vyřknete nahlas.
Nikdy jsem o něm nepsala. Nikdy jsem neměla odvahu. Nikdy jsem si to nechtěla přiznat. Všechny ty články byly o... o člověku. Ale teď už to bude jiné, hádám?

Věříš na osud? Já ano.
Neznám jeho jméno, neznám jeho tvář, neznám ho.
Miluji, tak hluboce miluji, protože je mou součástí.
A já se nechci vzdát. Pouhé pomyšlení mi vytváří potoky slz.
Ale některé Věci by tu s námi neměli být. Někteří nejsou správní.
Ale já to tak cítím. Chci, aby byl se mnou. Chci, aby mě naplňoval tak, jako to bylo doteď.
Trápí mě. Protože ví, že to vím.
Možná... Možná mi dal svobodnou volbu. Možná si vyberu správně.
Jeho láska mě ničí, ale je to láska. Je to to nejcennější, co mi kdy kdo daroval.
Ach, prosím... Já si nechci volit. Ale...
Možná je to v mý hlavě. Jak bych mohla milovat někoho, kdo mi ani neukázal svou pravou podobu? Kdo na mě nikdy nepromluvil? Někoho, kdo vlastně ani není....
Jedno vím jistě, tohle není ono.
Tohle mi není předurčeno.

Somber__inspiration_to_fever_ray_by_occhiaspillo-d5b39az_large

Thanatos má tetování

11. june 2013 at 16:19 | Thanatos |  DIARY
Jo, název článku mluví za vše. Už to tak bude.
Kdyby někomu nebylo jasné, co ten motiv vlastně je, je to vlk.
Tohle je moje první tetování a už se upřímně těším na další ^^


P.S. Omlouvám se za špatnou kvalitu, ale mobil je mobil. A debilní zrcadlo je debilní zrcadlo.

I'm gonna raise the stakes

10. june 2013 at 19:13 | Thanatos |  DIARY
See I've come to burn your kingdom down
And no rivers and no lakes can put the fire out
I'm gonna raise the stakes, I'm gonna smoke you out


They can keep me out
'Til I tear the walls
'Til I save your heart
And to take your soul
For what has been done
Cannot be undone

Zda-li je něco vášnivějšího, než právě všemi vychvalovaná láska? Ano je. Je to nenávist.
Někdo se narodil pro lidský stereotyp, někdo chce víc.
A mně to nestačí.
Dokážeme se odmilovat? Dokážeme vážně přestat někoho milovat?
Možná je přece jen nenávist a pýcha silnější.
Ano, je.

... And now all your love will be exorcised ...

Má lásko, seš k*rva...

8. june 2013 at 12:53 | Thanatos |  Songy
Je to čím dál tím víc horší.
A mně už je to jedno.
Čekám jen na ten zasranej konec.
Jediný vysobození z tohohle utrpení je, vzdát se toho nejhezčího a neujpřímnější, co jsem kdy měla. Protože mě to ničí. Ale je to asi jedno. Protože to tomu nikdy stejně nedojde. Jak by mohlo, že.
...
Uhh, milovat je málo.
S-kore je srdcovka, vždycky byl. A o téhle písničce nemluvě.
Jo. Jsem zastánce drsnějších věcí.


Má lásko, seš kurva...
...
Musel bych rozbít tvůj ksicht
Sereš mě každej den víc...



Something ...

4. june 2013 at 17:47 | Thanatos |  Ze života
Sklopil zoufale oči. A jen nervózně přešlapoval.
Je tu mezi námi tolik nevyřčeného. Tolik slov, tolik emocí, tolik pocitů. A to všechno tvoří obrovskou propast. Tak blízcí, přesto od sebe tak daleko. Dokázala na něj pouze hledět. Byl docela obyčejný, přesto oplýval nevyslovitelnou vnitřní krásou. Tak takhle to je, pomyslela si. Jen tak se na něj dívala a věděla, že tohle je ono. To, co tak dlouho hledala. Teď už věděla, že ani ten její nejoblíbenější hrdina těmi nejkrásnějšími rysy a nejtemnějšíma očima se mu nevyrovná.
Protože tohle je On. Všechny ty maličkosti, všechny věci, dokonalé i nedokonalé, tvoří celek. A ten celek tak neskonale milovala. Právě pro ony maličkosti. Pro tu snahu, pro vytrvalost a pro nekonečné pochopení a porozumění. Věděla, že nic víc nechce. Ne v tomto smyslu. Ale ta propast se každou vteřinou prohlubovala. Nevyslovená slova se kupila a ona věděla, že musí udělat něco, čeho se v životě bála nejvíc.
,,Miluji Tě."
Co víc by dokázalo ten zmatek oko vystihnout lépe.
,,Miluji Tě..."
Vzhlédl a ona věděla, že nyní už mezi nimi nic nestojí. A ten pocit harmonie byl nepopsatelný. Vše je tak, jak má být.
Konečně.