May 2013

„Co je důležité, je očím neviditelné“

30. may 2013 at 17:06 | Thanatos |  ILUZE
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška.
"Znamená to vytvořit pouta..."
"Vytvořit pouta?"
"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek.
Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..."
...

"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž ..."
Druhý den přišel malý princ zas.
"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška. "Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád."
...

"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."
A vrátil se k lišce. "Sbohem...," řekl.
"Sbohem," řekla liška. "Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...," řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."
...

Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit.

Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ

Když jsem knížku dočítala, brečela jsem.

Nic

28. may 2013 at 17:15 | Thanatos |  DIARY
Asi
Nemám
Co
Říct.

Nenáviď všechny. Spal je na popel a následně spal i ten popel. Zakousni se jim do hrdel, z nichž pravidelně vycházejí lži. Staň se tím, čím chceš být. Poddej se temnotě. Sjeď se. Jsi spát. A možná umři. Možná to bude lepší. Možná se probudíš a budeš žít nový život. Možná. To zákeřné slovo je součásti mého života. Možná se ho nikdy nezbavím.
Možná jsem se zbláznila.

Zabij jednoho, jsi vrah. Zabij milion, jsi král. Zabij všechny, jsi bůh.

Anglie - první část fotek, dojmů a nechutné vylití citů

24. may 2013 at 19:57 | Thanatos |  DIARY
Jsem ráda, že jsem někdy dost necitlivý člověk, protože upřímně... Když jsem vystupovala s pomyšlením, že už nikdy ty jeho modrý oči neuvidím, nemálo mě to bralo.
Uh. Teď mám v hlavě strašně moc modrý oči, ve kterých jsem se ztrácela.
Ale je po všem.
Někdy nevím, jak se mám ohledně určitých věci vlastně cítit.
Možná je dobře, že jsem s ním promluvila až při zpáteční cestě, ještě by mě to mohlo mrzet víc, což bych nechtěla.

Nicméně teď k té části, kterou chcete slyšet. Anglie? Absolutně nepopsatelná! Jsem vážně unesena. Lidmi, kulturou, architekturou i stylem života. Kdybych mohla, hned bych se tam vrátila.
Líbí se mi i přírodní podmínky a počasí se dalo také snést, jen by si člověk musel navyknout. Zkrátka... byl to jeden z nejlepších týdnů v mém životě. O partě nemluvě. Takhle jsem už dlouho šťastná nebyla. Nikdy mi nedošlo, že ty správný lidi mám po těch celých 9 let u sebe.. Ale další věc, co nezměním..
A tak nějak mi docházejí nápady, tak sem hodím pár fotek a budu psát průběžně...

P.S. Škoda, že ho nemám zachyceného na fotce. Pak byste mé poblouznění pochopili...


Miluji Kurta

18. may 2013 at 23:37 | Thanatos |  DIARY
Nostalgie je děvka.
A tak tu sedím, poslouchám Kurta a vím, že bych strašně moc chtěla, aby tu byl se mnou.
Nebude.
Je mrtvej.
Aby mi vysvětlil, co se děje.
Možná v příštím životě, brouku.
Prostě jen tak. Sedět. Užívat si ticho.
Orgasmus.
Kde je myšlenka? Kde je pointa?
Na pointy nehraju. Prostě se závěrečně sjedu a bude to fajn. Budu poslouchat Nirvanu a budu vědět, že nic lepšího není.
Budu se milovat. Tak neskonale.
Budu mít zavřený oči a představovat si, že je tu se mnou.
A všechno bude... správné, víš.
Tak jak by to mělo být.

,,Nothing really bothers her
She just wants to love herself"
...Oh dear, I love you so much!!
I want to be with you for the end of times...
'Cause...
,,Never speak a word again
I will crawl away for good"


Smutný, přecitlivělý a necitelný boží hovádko narozený ve znamení Ryb.


Začátek konce

18. may 2013 at 12:24 | Thanatos |  DIARY
Jaký je rozdíl mezi sny a realitou?
Jak hluboce na sobě závisí?
Sny mi nejspíše dávají odpovědi.
Možná bych to měla nechat plavat a unášet se tím vším kolem. Bez jakékoli emoce. Možná bych měla vzdát toho střípku zájmu, lásky a porozumění, jenž se ve mně našel.
Možná bych měla jen zavřít oči a poddat se tomu.
Ach, mám tolik nápadů na geniální články, povídky, ale nejde to napsat.
Je to v mé hlavě a v mé hlavě to zůstane.
Možná.. Možná je tohle takový to moje rozhodnutí, které udá, kam půjdu dál.
Kam chci jít?
Přemýšlím. Přemýšlela jsem.
Jaký by to bylo, kdyby zemřela?
Jak dlouho by trvalo, než bych upadla v zapomnění?
Hm? Týden? Měsíc? Rok?
Všiml by si toho někdo ... ?
Ale zlato, odpověď přece znáš.
Mám odpovědi. Jsou v mé hlavě a já vím, že to není můj výmysl.
Budím se uprostřed nocí a vrací se mi vzpomínky. Na něco, co si nepamatuji. Na něco, co bych si pamatovat neměla.
Je tam někdo. Neznám jeho jméno. Neznám jeho tvář. Ale cítím ho. Tak často... A já brečím. Má duše pociťuje nepřekonatelný stesk.
Možná je vše nakonec stejně jinak, než bychom chtěli.
Možná ty odpovědi znám, aniž bych o to ve skutečnosti doopravdy stála.
Možná je tohle začátek konce.


Ty chvíle, kdy...

17. may 2013 at 14:24 | Thanatos |  DIARY
Ty chvíle, kdy si jen říkáš ,,Wau, jak na to jen reagovat? Mám třísknout hlavou zeď nebo se jít přeplnit chemií? "
Ty chvíle, kdy ležíš, jen dýcháš a přemýšlíš nad tím, jaký by to bylo, střelit si do žíly.
Ty chvíle, kdy zatraceně toužíš, aby tu někdo s tebou byl. Aby tě obejmul a řekl, že to bude dobrý. Obrátíš se, jaképak překvapivé zjištění, v tom rudém pokoji jsi zcela sama.
Ty chvíle, kdy jen tupě zíráš a brečíš pro vše, co jsi kdy ztratila.
Ty chvíle, kdy si uvědomíš, že nic z toho se už nikdy nevrátí.
Ty chvíle, kdy si myslíš, že někoho znáš a on tě překvapí. ( Ne moc mile)
Ty chvíle, kdy nemáš sílu ani vstát země. Tak jen ležíš a čekáš na to, co (ne)přijde.
Ty chvíle, kdy ze zoufalosti saháš po prášcích.
Ty chvíle, které jsou nyní tak časté, kdy si připadáš tak zkurveně sama.
Ty chvíle, kdy se s tím smiřuješ.
Ty chvíle, kdy musíš brečet z pouhého pomyšlení, že to takhle bude navždy.
A nakonec.
Ty chvíle, kdy toužíš po smrti. Po jejím chladném objetí. Ta by mě alespoň už nikdy neopustila...
Ta chvíle, kdy si uvědomíš, že ani ona o tebe nestojí.

husband, keegan allen, pretty little liars, sexy
Ten seriál miluji. Tuhle postavu miluji. Ta tajemství, ten charaker, ten zbloudilý pohled... Jo. Někoho mi připomíná.

Demons never die

15. may 2013 at 14:36 | Thanatos |  DIARY
Mám tolik věcí, co bych chtěla napsat. Tolik myšlenek, tolik příběhů, tolik pocitů a tolik zmařených snů, které se derou na povrch. Nenacházím však slova a obávám, že dlouho žádná slova nebudou. Vlastně si poslední dobou uvědomuji až moc věcí a nejsem si jistá, jestli je dokážu snést.

KDO vlastně jsem?

Vážně. Tuhle otázku si pokládám den co den a začíná se stávat mým největším nepřítelem.
Pokaždé když se podívám do zrcadla, je tam někdo jiný. Každým dnem, každou minutou se měním. Jenže mám pocit, že tam někde v dáli jsem se ztratila a nejsem schopna se nalézt.
Každou chvíli mám v hlavě nějakou myšlenku, která se během jedné vteřiny dokáže stát tou nejhorší skutečností a já se s tím musím vypořádat.
Já... Chtěla bych toho tolik říct, ale nevím jak.
Ale to nejhlavnější je, že nevím, jestli toho někdy ještě budu schopna.
Nejhorší den prý je, když ztratíte samy sebe.
Ale... otázkou je, zda-li jsem se někdy našla?

Některé odpovědi nám nejsou určeny. Některé věci vědět nemáme. Možná je tohle jedna z těch věcí.
Ale... Ničí mě to. Tak moc.
Něco mě celý můj život doprovází.
Je to jedno velký představení, opona se otevírá a já.. já nedokážu ten pohled snést. Vím, že všechny odpovědi mám před rukou, stačí se jen natáhnout, ale já to nedokážu. Bojím se toho. Bojím se, že ty odpovědi znát nechci.
Vím, že se mnou něco není v pořádku. Že ty myšlenky, ty sny, co se mi zdají nyní tak často, že můj život a moje alter ego není zrovna to, co by někdo chtěl znát.
Nějak tak to tuším. Moje intuice se ozývá. Něco velkého se probouzí.
Je to kolem nás, ale my to nechceme vidět. Možná právem. Ten, kdo to spatří prý může přijít o rozum.
No.. Něco mi říká, že to už je stejně jedno.

Možná už není cesty zpět. Možná ani zpět nechci. Možná jsem připravena převzít to, o co si každým dnem tak žalostně žádám.
Možná je tohle jen výkřik zoufalství a já potřebuji být někým nutně zachráněna.
Možná by to tak bylo lepší. I lehčí.

Large
Démoni nikdy nezemřou. Budou tu s tebou do tvýho posledního dechu a jedinej způsob, jak se jich zbavíš, že se staneš jedním z nich. Of course. Někdy si jen řikám, jestli je tohle skutečný ? Protože já se skutečně rozhodně necítím.


BMTH - Can You Feel My Heart

14. may 2013 at 18:44 | Thanatos |  Songy


Menší existenční krize. Asi nemám, co říct. Kurva. Jestli nějaká písnička vystihuje moji situaci, moji zlomenou mysl, je to tahle. Já věděla, proč Olivera miluju. Ten aspoň nikdy nezklame. Jen sedím a koukám. Nemůžu nic..

,,I'm scared to get close and I hate being alone.
I long for that feeling to not feel at all.
The higher I get, the lower I'll sink.
I can't drown my demons, they know how to swim."

Please.... řekněte mi, že tohle je jen písnička a můj život je jen takový období, který přejde. Jinak to totiž nedám.



Pak jí políbil a ona umřela

7. may 2013 at 20:35 | Thanatos |  DIARY
Chce se mi strašně moc brečet.
Chci být zase ta malá holka, co se rozbrečí kdykoli a kdekoli.
Ale nejsem.
A tak tu sedím, přemýšlíc, neschopna uronit jednu jedinou slzu.
Všechno, co má svůj začátek, má i svůj konec.
Ale o co lepší to je, když vím, že je to v mé hlavě?
Já s tím nedokážu nic dělat. Nedokážu se změnit. Nedokážu ty myšlenky zahnat.
Možná je tohle ten konec.
Když už není, co říct.
Oprava - když je toho tolik, co říct, ale není to možné.
Alespoň pro mě ne.
I don't know... Just.. I'm so tired.
Jen se s tím asi nedokážu smířit.
Nějak si nedokážu představit, že bych měla mít normální vztah. Že by to kdy mělo být normální. Že bych potkala někoho, kdo by tohle snesl.
Protože...
,,Byla doba, kdy jsme mohli být spolu. Ale ty jsi mě nemilovala, ty jsi mě chtěla vlastnit. Tohle je tvoje prokletí... Nedokážeš milovat."
Pak jí políbil a ona umřela.
Někdy mám pocit, že ten polibek ani nepotřebuji.
I když bych chtěla.


A když lidé se zlomeným srdcem,
kteří žijí na světě, souhlasí,
Pak bude odpověď, nech to být.
Ačkoli mohou být rozděleni, je tu
stále šance, že uvidí
Že odpověď bude, nech to být...

(To jak mě ty odkazy vytáčej, se nedá popsat slovy. Mají tu být Beatles)

Love ? Really ?

6. may 2013 at 19:45 | Thanatos |  DIARY
Tohle je ono.
Svíjím se v křečích.
Chce se mi brečet.
Nevím, jestli štěstím, nevím, jestli láskou, nevím, jestli smutkem.
Jen si to užívám. Tak moc.
Když se tomu poddáš, když to zkrátka přijmeš. Vyjde světlo.
Tak jasné. Až tě to oslepí.
Miluji.
Nenávidím.
Chci. Tak moc.
Něco nedosažitelného.
Možná nechci věřit, že by to mělo skončit takhle.
Možná to má důvod.
Možná jsem furt stejně zasranej blázen, co věří na nesmysly.

A tak si to přehrávám aspoň v mý hlavě, kde vládnou všemožní démoni.
Přehrávám si, jaké by to asi bylo.
Jaké to možná jednou bude.
Už žádné zkurvené MOŽNÁ v mém životě.
To slovo mě ničí.
Tak tedy.
Jaké to jednou BUDE.

Možná svůj život tak zkurveně moc miluji, až to nedokážu unést.
Možná tak moc miluji.......... ehm.............
Vážně?