February 2013

The Offspring - Hit That

28. february 2013 at 21:33 | Thanatos |  Songy
Protože oni mi dokáží neskutečně zlepšit náladu. (Ha, a taky se na ně nejlíp kalí) Je to taková moje láska, která se mě drží už nějakou tu dobu, dokáže podpořit, dokáže zvednout. No nejsou úžasní?



Pod zemí. . . . . .

27. february 2013 at 21:23 | Thanatos |  DIARY
Proč se bavím představami, jak to končím? Jak visím na laně. Poslední výdech. Krev. Prášky. Můj život. Co to je? Bordel. Proč to nikdo neslyší? Proč mě neposlouchá ani můj nejlepší kamarád? Proč to každej ignoruje? Křičím. Vždyť to vše řve do světa… a přesto. Nikdo neslyší. Nikdo nechce slyšet. Jsem v tom sama. Tak zkušeně sama… Bude mě někdy někdo vůbec slyšet? Nebo skončím tak, jak si to představuji… ? Neskončila jsem tak už náhodou?
Chci jen….. chci jen, abych už nebyla sama. Nic víc. Nic míň. Chci toho vážně tak moc?

right, black and white, hard, nothing
Co víc mám říct? co víc mám dělat?

Desire

27. february 2013 at 16:14 | Thanatos |  Fantasy
Ta pomyslná čára mezi námi. Ta, která měla tak přísná pravidla. Pravidla, za jejichž porušení se trestalo smrtí. Tak nějak jsem to chápala, bylo to potřeba. Ale já na pravidla nikdy nebyla. Nicméně on taky ne.


blue, clouds, couple, cute

Někdy jsem přemýšlela nad tím, jak jsou lidé nevědomí. Jak jsou otupělí vůči tomu, co se děje venku. Co by asi moji sousedi řekli na to, že se dokážu během pár vteřin změnit v monstrum, které zná jenom chuť krve a pomsty. Pomsty, jež mu po staletí koluje v žilách. Musela jsem se zasmát.
,,Už zase se směješ , jsi vážně blázen. Přemýšlím nad tím. Nejsi normální." Opět se mu podařilo mě totálně vyděsit. Nejspíš netušil, jak moc mě tímhle vytáčí.
,,To ty taky ne." Zamračila jsem se na něj. ,,Co tu děláš? Nemáš tu, co pohledávat. Kdyby tohle někdo zjistil, měl bys pěknej… průšvih."
Jen na mě vrhl ten svůj vlčí úsměv. ,, Ty tu taky nemáš, co dělat a přesto tu sedíš. A navíc.. ty si to stále neuvědomuješ, ale volala jsi mě. Cítím to. Nechápeš to? Takhle to prostě chodí. Rozhodla ses ke mně připoutat." Byl vážný, ale nikdy se tak netvářil. Ale v jednom měl pravdu, něco se stalo. A to něco mohlo za to, že jsem věděla, co cítí, že jsem poznala, kdy lže a kdy něco myslí vážně. Kdy jenom žertuje, což je mimochodem víc než často.
,,O ničem jsem nerozhodla." Už jsem toho začínala mít dost.
,,Ale jo, jen o tom nevíš." Zasmál se. Tohle mě vždycky tak solidně vytáčelo.
To, co jsem, mělo přece jenom jednu výhodu. Téměř neporušitelnou schránku. Ačkoli mě výběžek nad oceánem dokázal vždy uklidnit, dnes se to nedařilo. Nevím, jestli mě víc rozptyloval on, nebo měsíc nade mnou, blížící se do zrádného úplňku. Ale jeden z těchto důvodů mě donutil skočit do oceánu pode mnou.
Věděla jsem, že skočí nastejno se mnou, i když jsem do té doby seděla zcela nehybně na kameni. Ale můžete se bránit? Něčemu, co chcete? Někomu, koho milujete? Podívala jsem se na něj. Byl téměř úplněk a on byl zcela v klidu. Tak klidný. V měsíčním světle tak krásný. Často jsem přemýšlela, nad tím, jaké mám vlastně štěstí. Věděla jsem, že je budoucí alfa. Věděla jsem, že tohle je ten důvod, proč jsme doposud nikdy nemohla nalézt uspokojení a štěstí. Ale jak to dělal až příliš často, vytrhl mě z myšlenek polibkem. Tak sami… Uprostřed moře. Stejní. Stejné chutě, stejné touhy, stejné pudy. Ve smečce bylo přísně zakázáno mít mezi sebou něco, ale dalo se tomu zabránit?
Někdy je láska víc než pud sebezáchovy…

Iluze I.

26. february 2013 at 19:03 | Thanatos |  ILUZE
Co když je tohle vše iluze? Co když si všechny ty stavy nalháváme a věčně žijeme v té prosté naivitě? A co je nejhorší, co když nám ta naivita, ta iluze, ta neskutečnost vyhovuje? Čím dál tím víc si všímám těch změn. Kolem sebe, u mě, v nich. Nejsme si jistá, jestli je chci.
Věčnost. O kolika věcech jsme si v životě mysleli, že s námi budou navždy? Kolik z nich už jsme ztratili? Kolik ztrát ještě budeme muset unést, než se poučíme? Než nás to posune výš. Nejsem si jistá, jestli to ještě zvládnu se zdravým rozumem. Vždyť jediný, co mě na tomhle falešným světě drží je ona, moje malá láska. Jediný člověk, kterému asi můžu říkat ,,rodina". Proč? Mně to nedává smysl. Ani teď. Proč se největší svině tváří nejvíc nevinně? Proč už nedokážu dát důvěru ani nejlepší kamarádce? (Mhm, na tohle odpověď znám, protože dvě z nich se mi pokusili přebrat kluka.) Jo, to je výhoda, že mám teď jeho. U něj aspoň vím, že mě v tomhle nikdy nezklame.. Ale stejně. Proč ty ztráty tak bolej? Proč nad tím nedokážeme mávnout rukou a jít dál… ?
Já už se jaksi nedokážu přetvařovat… já už nezvládám jít dál a dělat jako, že se nic neděje...
Sto není víc než jedna, sto známejch nenahradí jednoho kamaráda...


Vlci

25. february 2013 at 21:40 | Thanatos |  MILOVANÉ
(Dokopala jsem se (jo, já vím, bylo na čase) k tomu, čemu jsem chtěla. Odteď sem budu přidávat věci, které mám ráda. A že jich bude. Protože mám sklon k tomu, že když se mi něco začne líbit, jsem do toho úplně zažraná. Zkrátka o něco víc 'osobnější' blog.)

Od malička mám tato zvířata ráda. Tak trochu si pod nimi vybavím mě. Buď jsou pevná smečka nebo samotáři - žádný střed - tak to mám i já. Je pro mě lepší být sama, než s někým, kde náš vztah drží na vlásku. Ať už jde o přátelství nebo vztah, podle mě je nejdůležitější důvěra a sehranost.
Fascinují mě ty oči. To tělo. Ta nepředvídatelnost, odstup, chlad. Ta nespoutaná duše, trpělivě (no, já nejsem trpělivá ani náhodou) čekající na kořist. Mnoho lidí mi řeklo, že mám vlčí oči, jaká náhoda, že?
Podle mě v očích poznáš duši. Možná proto mě tak fascinují.

black, black and white, bro, cold

Všechny otázky mají svou odpověď

24. february 2013 at 20:14 | Thanatos |  Ze života
Jsem dnes děsně aktivní. Povídka, že by?

Seděla. Ohromena chladem? Nevěřícně zírající na lidi kolem ní. Uprostřed nezastavitelného města. Plného šílených fanatiků, zvuků, lidí neskutečného vyznání, lidí nepředstavitelně temných duší. Seděla tam sama. Na mramorové lavičce, smutně vyhlížející uprostřed náměstí, jež bylo ze všech stran proskleno okny obřích budov.
Jakoby se zastavil čas, přesto vše tak rychle plynulo. Nepředstavitelně rychle. Z obrysů byly šmouhy, ze stínů noc a z lidí dravci. Stále tam seděla, zeleně svítící oči upřené před sebe. Nepřítomna, přesto těžce vnímající okolí. Zvuky na kilometry daleko, viděla vše tak přesně, i když se nedívala, dívat se totiž nechtěla. Chtěla jen cítit. Cítit něco víc. Ale stále tu byla jen nicota chlad pohlcující její bílé bezvládné tělo. I přes vysoké regenerační schopnosti měla ret už od krve, bezděčně si ho totiž kousala, kdykoli měla tu svou malou krizi. Kdykoli? Měla jí často. Nezdravě často i na její nesmrtelné tělo.
Je něco jiného když riskujete doopravdy, a když riskujete na oko. Co ona mohla riskovat? Svou duši? Ta už byla dávno pryč. Svoje tělo? Nemožné, nebyla jako ostatní. Bolestná pravda byla, že neměla, co riskovat. Nic a nikoho. Mohla mít vše, co chtěla. Kohokoli, koho si zamanula. Ale dá se tomu říkat láska? Když je láska vynucená a není ze srdce? Když je chladná stejně jako ona?
Pak je uviděla. Ty známé oči. Jakoby se čas zastavil doopravdy. Lidé nebyli šmouhy, byli opět lidmi. Zvuky utichli a ona zase viděla, to co chce. Viděla ten pár očí, který jí přikoval na místě. Poznávala je. Patřili jemu.
Tomu, jemuž zasvětila svůj nesmrtelný život. Tomu, koho hledala celá staletí.
A ty oči poznávaly ji...
Chlad by tentam. Cítila ten život. Cítila ty motýly, vznášející se uvnitř ní. Všichni byli pryč. Byla tu jen ona a ty oči, vlastník těch očí.
Jakoby vše začalo dávat perfektní smysl. Všechna nesplněná přání, všechen promarněný čas, všechny neklidné noci, všechny pády. Všechen chlad...
Jakoby každá její otázka náhle dostala odpověď.
Teď už stála těsně před ním. Cítila to. Cítila to, na co čekala stovky let. Cítila tu přítomnost. Cítila... Lásku? Smysl? Hlas? Ztracené?
Teď už věděla, že nalezla zbývající část...

houses, york, autumn, blue

Nirvana - All Apologies

24. february 2013 at 14:49 | Thanatos |  Songy
Protože tohle je to jediný, co mě nikdy neopustí? Co mě neodsoudí? Co mě dokáže uklidnit. . ?
Milovat ho je málo... Zatraceně málo.
Není tu. Už tu taky není....


Růžové štěstí

14. february 2013 at 10:26 | Thanatos |  Ze života
Nikdy by mě nenapadlo, jak bude utíkat čas pomalu v přítmí starého zatuchlého sklepa naší zkažené rodiny. Připadá mi to jako věčnost, co tu jen tahle ležím, neschopen vstát, neschopen mluvy. Jen myšlenky. Nesouvislé myšlenky, které se derou na povrch jako piraně uprostřed špinavé řeky plné odpadu. Po slabé kořisti, která už nemá dostatek sil na obranu.
Kolik je to hodin? nebo snad minut?
Kdy jsem si dal naposledy?
Vždy to bylo takové?
Nemůžu si to pamatovat, nechci. Ty prášky, ach, nikdy by mě nenapadlo, jak rychlý dojezd to bude mít. Bylo to nevinné, bylo to ze ztracené lásky a teď? Tu bojuji o život.
Slyším tlukot svého srdce a pravidelné výdechy. Jsou pravidelné, ale nevnímám je? Proč? Už nic neslyším, vidím jen tmu, ale mám otevřené oči. Je tohle vážně ono?
Daleko odsud, daleko od téhle reality. Slyším tu píseň. Vidím tu žárovku a ostrou žiletku. Ta krev, ta bolest, ta píseň, ty růžové prášky. Tehdy jsem jim naivně říkal růžové štěstí. Teď jsem v pekle, navěky odsouzen k věčnému smažení. Miluji dvojsmysly, tedy, miloval jsem je.
Kde jsou ty doby? Kde to bylo opravdu nevinné? Kdy jsem v lidech neviděl monstra, ale lidi? Jiskru, která jen čeká na objevení? Viděl jsem jí i v sobě. Byl jsem schopnej, se podívat do zrcadla. Neviděl jsem monstrum. Viděl jsem sebe. Měl jsem normální zorničky a jiskru v očích.
A teď? Ta jiskra odchází společně s mým životem pomocí krve, jež mi stéká ze zápěstí. Tohle je ten konec.
Tohle je mé růžové štěstí.