January 2013

The Cranberries - ZOMBIE (aneb jak vás jedna písnička může přimět k tak silným emocím..)

22. january 2013 at 18:27 | Thanatos |  Songy
Já.. nejsem si jistá, jestli tu zvládnu dál žít.Jestli tu chci dál žít? NE. Tohle je prostě kurva silný. A co je nejhorší? Je to pravda, tohle se děje běžně po celém světě. Smrt je vysvobozením, kdybych kurva nebyla takovej srab.... Kdybych kurva nevěřila, že tam někde je ještě dobro.... Ale dá se to říct? Rozhodně se na ten videoklip povdívejte a přečtěte si klip, možná vám ta chvilková deprese změní život....

CO JE VLASTNĚ NA SVĚTĚ HORŠÍHO NEŽ PRAVDA?


Another head hangs lowly,
Child is slowly taken.
And the violence caused such silence,
Who are we mistaken?

But you see, it's not me, it's not my family.
In your head, in your head they are fighting,
With their tanks and their bombs,
And their bombs and their guns.
In your head, in your head, they are crying...

In your head, in your head,
Zombie, zombie, zombie,
Hey, hey, hey. What's in your head,
In your head,
Zombie, zombie, zombie?
Hey, hey, hey, hey, oh, dou, dou, dou, dou, dou...

Another mother's breakin',
Heart is taking over.
When the vi'lence causes silence,
We must be mistaken.

It's the same old theme since nineteen-sixteen.
In your head, in your head they're still fighting,
With their tanks and their bombs,
And their bombs and their guns.
In your head, in your head, they are dying...

In your head, in your head,
Zombie, zombie, zombie,
Hey, hey, hey. What's in your head,
In your head,
Zombie, zombie, zombie?
Hey, hey, hey, hey, oh, oh, oh,
Oh, oh, oh, oh, hey, oh, ya, ya-a...
Další hlava visí nízko
Dítě je pomalu zaujato
A násilí způsobilo takové ticho
Kdo jsme my chybující?

Ale vidíš, to nejsem já, to není moje rodina.
Ve tvé hlavě, ve tvé hlavě bojují,
S jejich tanky a jejich bombami,
A jejich bomby a jejich pistole.
Ve tvé hlavě, ve tvé hlavě, pláčou

Ve tvé hlavě, ve tvé hlavě
Zombie, zombie, zombie,
Hey, hey, hey
Co je v tvé hlavě,
Ve vaší hlavě
Zombie, zombie, zombie?
Hey, hey, hey, hey, oh

Další matka je zlomená
Srdce upadá.
Když násilnost je příčinou ticha
Musíme se mýlit.

Je to stejné staré téma od r. 1916
Ve tvé hlavě, ve tvé hlavě, stále bojují
S jejich tanky a jejich bombami,
A jejich bomby a jejich pistole.
Ve tvé hlavě, ve tvé hlavě, oni umírají...

Ve tvé hlavě, ve tvé hlavě,
Zombie, zombie, zombie,
Hej, hej, hej.
Co je v tvé hlavě,
Ve vaší hlavě,
Zombie, zombie, zombie?
Hej, hej, hej, hej, oh, oh, oh,

Oh, oh, oh, oh, hej, oh, ya, ya-a...

Tak jako ta nejkrásnější schránka může být prázdná, tak i ta nejodpudivější může být plná pokladů

20. january 2013 at 13:31 | Thanatos |  ILUZE
I ta nejkrásnější růže dokáže nejostřeji píchnout. Někdy se stává, že s krví odtéká i první dojem, který nahradí realita, jež nemusí být vždy příjemná. Stejně tak jako jako ta nejkrásnější schránka může být prázdná, tak i ta nejodpudivější může být plná pokladů. (je to blbý příklad, ale snažím se o metafory (sorry, už to dělat nebudu)) Mnoho lidí, dokonce si dovoluji říct, že dnešní generace je na to zaměřená, soudí podle vzhledu. Neříkám, že podle prvního pohledu nepoznáš, co se v něm vlastně skrývá, ale mnohé poklady bývají obestřeny tajemstvím. I když svět není zdaleka tak růžový jako pohádky, nemá dobré konce a v tom nejhorším ho nevysvobodí hrdina (i když co my víme?), přesto bychom neměli zapomínat na to, že i pohádky mají reálný základ, jen jsou plné metafor. Nedá se říct, že bych byla optimista, ba naopak, ale nějak tak věřím, že z každého života lze udělat pohádku. A že se nám něco nedaří? To asi ještě není konec. Že nedostaneme něco, co chceme? To asi časem poznáme, proč jsme to nedostali.

Story pohádka, pen, pero, dream sen

Trpělivost přináší růže, čas je všeho pánem a základní pravdou je, že pouze čas nám přinese odpovědi.

Desiderium

5. january 2013 at 20:24 | Thanatos |  Slátanina všech možných emocí
Nevím, asi mi dochází můze či co. Takže jedna ze slabšího soudku, přesto si nedokážu pomoci.

Nemohla uvěřit vlastním očím, to v co tajně doufala po mnoho let teď měla před očima. Ne. Tohle zkrátka nemůže být skutečné, byla si tím jistá. V tom byl u ní Stevie, chytl jí za ruku a vtáhl do té vřavy. ,, Dělej, jako že je to normální klub a tohle jsou normální lidé. Časem si zvykneš, jsi teď na změny mnohem více uzpůsobilá, než před... dnem." Usmál se tím svým šibalským úsměvem a jeho oříškově hnědé oči jí přesvědčovaly, aby mu věřila i tu největší lež na světě. Ale i ona musela připustit, že tu změnu cítí. Z myšlenek jí vytrhl jeho horký polibek tak nevítané vášně, kterou už nezažila nějakou tu dobu. Nebránila se. Poddala se. Poddala se nejen polibku a pohybům, k jimž jí nutila hudba kolem ale i jejímu pudu. Teď už pudu, který vytvářel podstatu jejího bytí. Touze. Tak nevídané touze, kterou nemůže zažít žádný normální člověk. Ale ona není člověk. Už ne. A tak se někdy uprostřed jejího smýšlení stalo, že svoje dosavadní myšlenky, sliby, činy, vlastně celou svou minulost pustila k vodě stejně jako její sebekontrolu. A změna na sebe nedala dlouho čekat. Teď už stála uprostřed parketu se Stevieho tělem za sebou, těsně nalepeným na to její a tančili v rytmu. Zaklonila hlavu a on jí začal líbat na krku tak intenzivně, že jí vyjely špičáky. Rukou pokračoval pod tričko a druhou pod kalhoty a ještě dál. Už to nemohla vydržet. Zavrčela obrátila se a zakousla se Steviemu přímo do krku. Před očima se jí vystřídalo snad milion barev, odstínů, ohňostrojů a v puse? Ten sladký pocit nešel popsat. Tak asi takhle muselo chutnat ono jablko v zakázaném ráji. Odtrhl se a jen se usmál, totéž uděl on jí. Jednou z jejích vlastností po celý její život bylo umění rozdávat a přijímat rozkoš, skutečně tak jako si to užívala ona, to jen tak někdo neuměl. Ale ve srovnání s tím, co v ní vyvolával právě onen pud, díky němuž teď měla zorničky téměř po celé duhovce a duhovka jí zlatavě plála, to opravdu srovnávat nešlo. Stevie přešel od intenzivního líbání k něžnému , odtáhl si její obličej a podíval se do jejích očí s takovou něhou, že se jí podlamovala kolena. ,,Lásko, na tento den jsem čekal tak dlouho. Ani nevíš jak. Víš, že jsi první, kterou jsem tak nazval? A teď? Teď to může být pohádka. Doopravdy, protože my dva spolu teď můžeme žít věčně." Políbil jí a beze slova chytl za ruku a odvedl z klubu na konec ulice. Za vteřinu byl v nedohlednu, i přes to, že ulice měřila nejméně 300 metrů. Za tři byl zase zpátky, tentokrát i s pohlednou tmavovlasou dívkou, která musela být Italka. ,, A teď má lásko, dokončíme to, co jsme započali." A vrhl se na její obnažené hrdlo s vervou, jež v ní vzbudila takovou touhu, že by bylo hloupé odmítat. A tak se ve 23:47 stal její život věčným. Věčným utrpením v zajetí touhy.

Tumblr_mg5whdipt21rtl4gmo1_500_large

Thanatos - smrt (část druhá)

5. january 2013 at 13:38 | Thanatos |  Vícedílné
Díl: Druhý

Thanatos rozzuřeně kopla do popelnice, která se zlověstně tyčila uprostřed prázdné, polomrtvé ulice, jež na první pohled mohli obývat pouze bezdomovci a krysy. Ale zdání klame.

Marilyn Manson slaví dnes své 44. narozeniny!

5. january 2013 at 11:43 | Thanatos |  OSTATNÍ
Dnes slaví své 44. narozeniny Brian Warner alias Marylin Manson. Můj (náš) milovaný MM. Takže mu ze srdce přeji všechno nejlepší! Hodně štěstí, zdraví a lásky. Hodně úspěchů, hodně nápadů na nové texty a písně. A především ať se ho ta jeho paličatost drží ještě nejmíň dalších 44 let.





Paul Hoffman - Levá ruka boží

5. january 2013 at 11:24 | Thanatos |  Má osobní knihovna

Paul Hoffman - Levá ruka boží


Levá ruka boží. Brilantní příběh plný smrti, násilí, reality a o tom, jak i tu největší temnotu může porazit světlo lásky. Knížka se mi neuvěřitelně líbila i přes to, že já v podstatě nic jiného než fantasy nesnesu. (proč číst reálné věci, když realitou procházím den co den?) To jakým způsobem byl popsán všední život chlapců menších než 7 let byl... Fascinující. (já vím, já vím, jsem naprosto zvrhlá) Rozhodně knížku doporučuji! Řekla bych, že knížka by se mohla zamlouvat všem vrstvám, spíš jde o člověka než o to, kdo jste a co preferujete. Takže... pokud máte rádi násilí nebo nejste spokojeni se svým životem, přečtěte si právě Levou ruku boží.


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Chtěla bych sem umístit každou knihu, kterou jsem přečetla.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Smrt. Naděje.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Přežít.
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Ztotožnit se zřejmě nedá s žádnou z postav této knížky. Ale chtěla bych být Calem, i když si jsem jistá, že v realitě by mě to přešlo. Ale čistě pro jeho vlastnosti vypěstované roky utrpení, mučení a násilnictví.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Brilantně popsaný příběh plný skryté zášti a násilí, přecházející v naději a lásku.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Jelikož já se o válečné zbraně moc nezajímám, pro mě byly popisy zcela nepotřebné, nicméně jsme si vědoma toho, že bez toho by ta knížka zkrátka nebyla to, co je. Takže beru knížku vždy takovou, jaká je.


Gratia

4. january 2013 at 19:35 | Thanatos |  Fantasy
Probuzení bylo náhlé. Ležela tam bezmocně na promrzlé zemi, která jako by jí věznila ve svých promrzlých pařátech. Neschopná pohybu. Myšlenky jí odmítaly poslouchat stejně jako její namodralé tělo, které bylo pocákané krví stejně jako jeho okolí. Tak bílý, tak čistý. Jak je možné, že jsi toho nikdy nevšimla? To že brečí, si uvědomila až, když jí vítr bezcitně ofouknul tvář. Cítila se, jako by se pro ní všichni spikli. I ty nejčistší formy života jako je právě vítr, země, voda, vzduch. A duch. Byla sama. Tak sama. Neschopná nalézt útěchu v jiných životech, tak jako to dělala doposud. Byl to trest, protože sešla. Padla. Jen pouhá vzpomínka na ten ráj, kde se po tisíce let vyskytovala a bojovala s nejčistšími podobami zla, jako zastánce dobra, jí ničila. A pak sešla. Padla. Teď tu byla, na zemi kterou pomalu ničí vlastní obyvatelé. Mezi lidmi, kteří neměli pochopení ani pro sebe samé. Jak by mohli pochopit jí? Padlého anděla? nečekala odpověď, věděla, že jí už Duch nenaslouchá... V hlavě uslyšela její slova. Až budeš hodna milosti, požádej o ní. A stejně tak rychle jako přišla, zase odešla. Dál tam ležela ještě ještě dlouho a tiše přemítala nad tím, jestli je ta nesmrtelnost, po které všichni tak touží a zabíjí díky ní své blízké, takový dar. Možná. Asi ano. Ale ne, když jí strávíte v zatracení....Už byla schopná pohnout hlavou, i když jí ten pohyb působil neskonalou bolest. Otočila hlavu tak, že jí tvář chladil bílý sníh. Mezi tou sněhovou pokrývkou by si toho snad ani nevšimla, byla si jistá, že pouhé lidské oko by si toho nevšimlo, ale ona nebyla člověk. Leželo tam osamoceně stejně jako ona. Bílé, dlouhé pírko. Věděla přesně co to je, slýchala o tom, ještě když byla v ráji. Byla to milost... Která padla společně s ní.

Tumblr_mez7frkxku1qiis88o1_400_large