December 2012

Nenávidim to. Nenávidim to. Nenávidim to.

24. december 2012 at 15:20 | Thanatos |  DIARY
Nenávidim to. Nenávidim to. Nenávidim to. Dělat, jak jsme všichni děsně šťastní, jak se máme rádi, jak jsme přející. Hovno. Ano, mojí rodině se opět podařilo přesvědčit mě, jak mco jí na mě záleží.
Jedinej člověk, na kterym mi opravdu záleží. Pryč. Je to pryč. Díky má rodino. Díky, jak mi každým posraným dnem dokazuješ, jak moc ukradená ti jsem.

Lana Del Rey

23. december 2012 at 16:43 | Thanatos |  GALLERY
Když jsem zakládala tento blog, měla jsem v úmyslu sem nepřidávat žádné obrázky, ale jde to v době počítačových technologií, kde lidé věří jen tomu, co mají před očima a často ani to ne? Tahle mladá umělkyně tu nesmí chybět.

lana del rey


What Goes Around...comes Around...

22. december 2012 at 22:48 | Mieko Wolf |  Songy

Don't want to think about it...
Don't want to talk about it...
I'm just so sick about it...
Can't believe it's ending this way...



Mlha, jež pohltila mou mysl

22. december 2012 at 13:30 | Thanatos |  DIARY

Můj mozek pracuje přesně tak, jak by lidský měl. Všechnu tu hrůzu, jež mě včera zastihla nepřipravenou začínám zapomínat. Jako by jasné paprsky slunce zahalila chladná noční mlha. Jak můžu vůbec zapomenout na to, že jsem včera držela v ruce nůž s tím, že to skončím?
Vážně. Tohle není vtip. Cítím, jak se mě to zmocňuje, stačí jediná slabina, která nastaví můj trup vstříc té temnotě a je to ve mně. Rozlézá se to po celém těle. A já to vím, ale nic s tím nedělám. Nevím, jestli je to tím, zda-li nevím, co dělat mám nebo tím že se mi ta bolest líbí. Líbí se mi to utrpení. to nutkání kleknout si na kolena v agonii s uvědoměním, že není jediného člověka, kterému by na tom záleželo. Stále mi v hlavě znějí ta slova jako poplašný zvon : Jsi sama. Jsi sama. Jsi sama. Jsi sama. Jsi sama.
Bylo to teprve včera v noci. A já už to necítím. Necítím nic, co by mi včerejší událost připomínalo.
Cítím jen prázdno a touhu po svobodě.


19 minut, které ti změní pohled na svět

22. december 2012 at 13:11 | Thanatos
Ze začátku jsem si myslela, že to vypnu, ale pak jsem si ani neuvědomila, jak čas běží. Myslím, že tohle mluví za vše. Není to jen o ufu, lidé sní z talíře vše, co je jim chytře předloženo. Jak jasné jsou důkazy a oni stále nevěří. Co více chtějí?


Co bude za pár let?

22. december 2012 at 11:57 | Thanatos |  ILUZE

Těžko říct. Tak jako je jisté, že se roční období vystřídají, je jisté, že já tam uvidím pokaždé něco jiného. Jsem složitá osoba.
Ale nejčastější otázkou, kterou tam nevidím určitě jenom já, je, co bude za pár let?
S kým se budu bavit? Kde budu? Jak dopadne to, z čeho mám teď takový strach? Budu mít stále takové přátelé? Budu se stále vídat s těmi lidmi jako teď? Budu vlastně ještě?
Co ta tajná přání, podaří se mi je někdy uskutečnit nebo budou již pouhou rozmazanou vzpomínkou, kterou vzal vítr společně s mým mládím a bezstarostnou duší?
Má tajná přání se zcela liší od těch běžných. Věřím tomu, co málokterý člověk. Má víra je základ mého bytí, každým dnem proplouvám s tím, že se blížím k mému snu. Ale pomyšlení, že třeba jednou nebude? Že jednou nastane den, který můj sen rozmetá na kousky? Děsí mě. Bojím se. Tak moc. Co bych pak asi dělala?

Máte vy nějaký sen?



Thanatos - smrt (část první)

20. december 2012 at 14:50 | Thanatos |  Vícedílné
Díl: první

Jmenuji se Thanatos. Je mi 18 let. Jsem člověk. Alespoň jsem jím bývala.


Není vlastně vše o náhodě?

16. december 2012 at 14:59 | Thanatos |  DIARY
Připadám si jako bych byla zamčená uvnitř nějaké klece, kde můžu slyšet zvuky okolí, dokonce cítit jejich prosté emoce, přesto pro ně byla neviditelná. Cítím se jako hromosvod, který svádí ty největší hromy a sám jen tiše trpí. Popravdě? Nechápu. Já vlastně nechápu vůbec nic, co se děje. Nechápu smysl bytí. smysl výjevů, které teď vídám. A vlastně ani nechápu smysl mých myšlenek. Temné, tak temné.Dohání mě paranoia. A věřte, i když toužím po opaku, neříkám to jen tak. Nemůžu spát. Vždy než usnu zrychlí se mi tep, začnu slyšet nemožné a slyším ty z zvuky s přídechem nepopsatelného. Znám slova, věci, děje, které bych neměla znát. Nemám žádné prosté odůvodnění, proč to vím. Ale vím to. Často přemýšlím nad tím, jaký smysl má tohle ztrácení času jménem blog. Možná jsem i přišla na odpověď. Odpověď je odpověď. Marně doufám, že jednou objevím komentář, kde bude napsané: Vím, co se děje. Vím, proč se to děje. Vím, co se to s tebou děje. A především, vím, co s tebou bude. Někdy mi připadá, že je moje budoucnost stejně nejistá a náhodná, jako to zrádné házení mincí. Když jí nepotřebuješ, má potřebnou stranu a naopak. Jistě to všichni známe. .

Nemůžu spát, píšu. Vždy musím psát. Předevčírem jsem napsala povídku a včera básně. Jedna o strachu, který mě tak sžírá a druhá o částečném smyslu, díky kterému proplouvám každým dnem nedotčená. Možná se mi vše vrací, další paranoidní úvaha, nikdy jsme nečetla cizí povídky, teď když je sama píšu, nikdo je nečte. Možná.

A není vše vlastně o náhodě?

Důležité #001

15. december 2012 at 22:27 | Thanatos

DŮLEŽITÉ


Jak jste si jistě povšimli, byl změněn nejenom design blogu, ale i jeho chod. Nicméně v podstatě se nic nemění, jen jsem přesedlala na něco trochu víc... odbornějšího? Dejme tomu, že i tak se to dá říct. Klid, velké změny tu nebudou, stále budu ta vaše blogerka, která se nemůže najít a svou ztracenost zobrazuje na úkor povídek, protože její deníkové články přestaly být důvěrné. Jen jsem se rozhodla, že to chci dotáhnout tam, abych si mohla říct, že tenhle blog nebyl jenom pouhým mrháním času, jako možná ty ostatní. A teď k tomu důležitému, změně přezdívky, zvolila jsem Thanatos. Znamená to řecky smrt. V tomto duchu se většinou nesou moje povídky, tak mi to přišlo vhodné. Nebudu to zbytečně prodlužovat, doufám, že se vám změna zamlouvá a tímto vás i prosím, ať hlasujete dole v anketě, co by jste ze uvítali. (a taky ať si změníte popřípadě můj nick)


Děkuji.
Nyní už vaše Thanatos

Thanatos - smrt (Prolog)

15. december 2012 at 18:48 | Thanatos |  Vícedílné
PROLOG

Thanatos běžela, jak jen mohla. Jak jí její napůl lidské nohy stačily. Co by teď dala za sjednocení, které tak horlivě odmítala, přelétlo jí hlavou, když začala cítit rostoucí únavu. Ale nemohla zastavit, cítila je, cítila jejich blízkou přítomnost. Dokonce pociťovala nemožné. Zachytila ve vzduchu nádech smrti. Že by se proroctví, jež bylo utkáno skrz její jméno, mělo snad naplnit? Jednou možná. Ale ne teď. Nikdy se nevzdá bez boje, stejně jako smrt, kterou nesla ve jméně, i ona je bojovnice. Neporazitelná, vychytralá a lstivá. Lstivá především. Odrazila se od zářivě bílého sněhu, který pokrýval širokou pláň toho temného lesa a představila si, jak se vznese. Společně s palčivou bolestí jí ze zad vytryskla obrovská křídla, temná jako samotná půlnoc. Její tělo se zvětšilo a místo roztrhaných džínů a košile teď její tělo obekrývalo zlaté brnění, jež se lesklo ve svitu úplňku. Vzlétla vysoko nad stromy a věděla, že ten zášleh energie museli cítit. Byla si jistá tím, že jsou jí na stopě. Mávala rytmicky křídly, opojená symfonií zvuků, jakou mysticky vydávaly. Mířila výš a výš, vstříc oblakům, které byly jejím otcem a její matkou. S jediným úmyslem. Zvítězit.