November 2012

Tenebris

28. november 2012 at 19:46 | Thanatos |  Vícedílné
Vítr bezcitně foukal a barvil její sněhově bílou tvář, která splývala se sněhovou pokrývkou všude kolem, do krvavě rudé. Její rty se pod poryvem větru proměnily právě z té krvavě červené na mrtvolnou modř. Nikdy jí vítr, zima, v podstatě všechny přírodní nezmary, nevadily, tedy kromě slunce, na něj byla obzvlášť háklivá. Ale čemu by se divila, vždyť je to přeci noční tvor. Jaký paradox, pomyslela si. Noční tvor, který má stát na vrcholné příčce žebříčku tohoto lidského světa teď bloudí a nemůže nalézt cestu z toho zatraceného lesa. Zatracený. Jak výstižné. Cítila z něj něco jiného, než jenom hru přírody se stromy, stíny a všelijakými stvořeními, která si v lese trůnila již přes tisíce let. Cítila z něj zvláštní temnotou. Ne tu, se kterou se setkávala každým dnem od té doby, co se přeměnila. Ale nějakou prastarou moc, která je temná. Tak temná, že se dokázala zhmotnit. Najednou jakoby jí vše došlo, uvědomila si, že ten hlodavý pocit, který jí obrací žaludek na ruby není jenom z hladu! Už tak dlouho se nenakrmila.... Zatraceně! Vždyť ta Věc se sní pokouší manipulovat! Přivádí jí na jiné myšlenky, odvádí z cesty... Cesty... Sakra! Musí vzít nohy na ramena a to hned.

alone, b&w, black, black and white

Pokračování??

Věčný život v náručí smrti

26. november 2012 at 15:10 | Thanatos |  Fantasy
Bezděky jsem k němu přitančila a on po mně vrhl tím svým vlčím úsměvem. Ani už jsme si neuvědomovala, jak moc mě ten jeho pohled a úsměv podlamuje kolena. Najednou jsem tam byla jenom já a on, naše těla, naše duše, naše rty a hudba, která dokonale podrthovala naše touhy a činy nejen slovy. V tom se přiblížil a naše rty se střetly. Všechno se roztříštilo, nedokázala jsem ani stát, držel mě v náručí a líbal.Nedokázala jsem se ovládat, chtěla jsem víc. Víc než jenom jeho tělesnou schránku a on to věděl. Byli jsme tak zvláštně propojeni již tisíce let, od stvoření našich duší. Věděla jsem to. Tohle byla jedna z těch věcí, které zkrátka víš a sám, nevíš jak. Chytil mě za ruku a pomalu se odtáhl a že si dal opravdu načas. Pak se mi podíval do očí a hlavou pokynul k nejbližší dívce, která tančila v rohu, sama. Vida, jaká to náhoda, hned jsem věděla, co má v úmyslu. Teď už nás spojovaly nejenom duše, ale i zvířecí pudy. Doslova mě k ní dotáhl pak se významně usmál a behěm vteřiny měl svoje tesáky zabořené v jejím krku. Byla poznat stoletá praxe, ani kapička na zmar, pak se pomalu odtáhl a rudá linie se začala naplňovat a nenasytně splývat podél jejího krku. To už na mě bylo moc, během vteřiny jsem tentokrát vystřídala já jeho. Tohle už nebylo jen tak něco, nad čím by se dalo mávnout rukou. Najednou jsem věděla, že teď jsme propojeni, nejen pudy, nejen duší, ale i našimi nesmrtelnými těly. Zbytek večera po jeho boku, společně s jeho vášnivými krvavými polibky a vlčím úsměvem? Nikdy jsem nečekala, že život bude tak skvělý. Obzvlášť po smrti. Najednou mi ani nevadilo, že jsem odsouzena k věčnému životu, koneckonců, komu by to po jeho boku vadilo? Milovala jsem ho.


Bojovat s nevyhnutelným nebo se poddat temnotě?

20. november 2012 at 19:54 | Thanatos |  Fantasy
Seděla jsem tam na mramorové lavičce, ve které se mysticky proplétaly všelijaké květy. S výhledem na chladné obláčky, které zářily na temné obloze víc než kdy dřív. Najednou jsme to slyšela, křupnutí větvičky těsně za mnou. Otočila jsem se a stál tam On.
Nezmohla jsem se na jediné slovo, jeho krása mi zarážela dech, vteřinu co vteřinu. Chvílemi jsem se bála, že se ze samého vzrušení snad udusím důsledkem toho, že přestanu úplně dýchat. Usmál se, ten úsměv mi byl tak povědomý, přesto, že jsem ho viděla poprvé v životě. Ta bytost mi byla tak povědomá, jako bych ji zanal tisíce let, přestože jsem jí spatřila ve své plné kráse až včera. V hlouby duše jsem cítila, tu jeho. Jeho omamující přítomnost, bylo to jako.. to nejdražší a nejsladší víno, které kouzleně opíjí už po pouhém loku. Nebo to snad můžu říct narovinu? Ano to omamné víno musí být jeho krev. Normálně mám k alkoholu odpor. Jen pomyšlení na tu rudou tekutinu z jeho tepajícího čistě bílého krku mě tak vzrušovalo. Musela jsem zatnout rty. A potvrzujíc mou předtuchu o spřízněných duší, se škrábl do krku. Tenká, ze zečátku téměř nepostřehnutelná linie se začala rudě vybarvovat. Mám nebo nemám? Mám se vzdát všech mý zásad a poddat se temnotě nebo bojovat s nevyhnutelným? S něčím, tedy někým, kdo je součástí mě?

Bezútěšná pravda?

17. november 2012 at 11:19 | Thanatos |  DIARY
Zničující prázdnota, život bez náplně. Jako bych se každým dnem propadala hloub a hloub do světa stínů. Do světa o ničem, tvořeným pouze útržky zničujících vzpomínek. Alter ego. Jedna část optimista, druhá pesimista.

Tumblr_mdmm4vpwyk1rs36xio1_500_large

Pravá, nezjizvená tvář Jokera

15. november 2012 at 16:53 | Thanatos |  Slátanina všech možných emocí
Přišla jsem k němu, vzala jeho obličej do rukou a zadívala se mu hluboko do očí. Jizvy, vlastně vše ostatní zmizelo. Byla jsem tu jen já a jeho hluboké oči. Naše těla, naše duše. Nedokázala jsem se udržet, touha byla mocnější. Všechny jeho činny, všechny moje sliby a výhružky sobě samotné zmizely. Jeho suché rty se střetly s mými a vše se rozplynulo. Bylo mi jedno, kolik lidí zabil, bylo mi jedno, že jeho tváře zohavují dvě obrovské jizvy připomínající úsměv. Hluboko uvnitř jsem věděla, že jsem našla člověka, pro kterého jsem se zrodila. Nebyl to vrah. Nebyl to Joker. Byl to někdo, kdo si zasloužil lásku, kdo jí hledal a nikdy nenašel. Usmál se, nevím, jestli ironicky nebo opravdově, ale byl to úsměv. Žádný napůl šílený, které měl vždy na veřejnosti, byl to opravdický úsměv a patřil jenom mě. Nedokázala jsem z něj spustit oči a nejen ty. Chtěla jsem víc. Víc ho poznat, víc ho vlastnit. Chtěla jsem s ním splynout, navždy se topit v jeho náručí a očích. Chtěla jsem jeho. Najednou je sklopil a řekl ,, Nemůžeš mě milovat, neznáš mě, znáš jenom moje činny." Byla to jako rána pěstí do žaludku. To mě okamžitě probralo. Najednou jsem si uvědomila, kdo mě to vlastně svírá v náručí. Správně bych asi měla začít vyvádět a okamžitě začít utíkat, jak jen to jde, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem se k němu naklonila těsně k jeho rtům, ale stále tak, aby se nedotýkaly. A zašeptala ,,Tak mi dovol tě poznat.". Tentokrát jsem to nebyla já, kdo se neudržel. Horlivý polibek byl ovšem rozsudkem něčeho, o čem jsem do té doby neměla ani zdání. Ale nesnila jsem náhoodu vždycky po tomhle?

3488_495544193812016_357813920_n_large

Oblíbené blogy

13. november 2012 at 19:32 | Thanatos
http://pytlosek.blog.cz
http://this-could-be-paradise.blog.cz
http://keepon.blog.cz
http://vivienne.blog.cz
http://lavidaesbella.blog.cz
http://style-and-live.blog.cz
http://yaoistka4ever.blog.cz
http://maniacal-chalk.blog.cz
http://non-exception.blog.cz
http://zapadly-koutek.blog.cz
http://strange-secrets.blog.cz