VI

4. june 2016 at 16:14 | Thanatos |  DIARY
Vlasně ani nevim, o kom kdy píšu
ale asi je to vždy o tobě
přenesení citů a emocí
protože s tebou nemůžu být
nemáš tělo
máš alespoň duši?
jak vlastně vypadáš? slyšíš mě? čteš mi myšlenky, když tohle píšu?
Kdo to u mě byl, když jsem usínala, kdo mě hladil po tváři a tahal za vlasy? Byl jsi to ty? Proč už se mnou nemluvíš?
Jsi tu? Nebo tu zůstala jen stopa? Nevím, kdy sním a kdy je to skutečnost. Před lety jsem si zvolila tu nejtemnější cestu. Cestu, kde jsi ty. Kdy jsi přišel? Když jsem jako malá umírala? Byl jsi to ty, kdo mě zachránil, kdo při mě vždy stál? Vždy to byla otázka štěstí, pár vteřin, náhody nebo snad osudu. Viděla jsem a slyšela ty věci už dávno. Mám tuhle schopnost díky tobě nebo tebe díky ní? Je pryč, mizí, jen částečně. A mou duši mezitím sžírá neviditelný plamen stesku. Po tom co bylo, co mohlo být, snad po tom co bude? Bojím se tmy, protože věřím, že zemřu. Že tam někde v temnu čeká smrt, jíž jsem unikla. Ale jak mohu být s tebou, když jsi ztracen hluboko v ní? Musím tě najít. Možná ztratím život, ale to bude to nejmenší, že? Všechno vždy dávalo smysl a smysl to dává i teď. Až uslyším volání, buď se mnou a půjdeme vstříc. Osudu. Všemu a ničemu. Tam, kde čas není nic a zároveň je vše. Tam, kde není rozdíl mezi smrtí a životem.
Vrhám se do temnoty, kterou tak smrtelně miluji

 

skutečnost, o které nepochybuji

25. may 2016 at 21:02 | Thanatos |  DIARY
Ve svém životě nevěřím nikomu a ničemu, ale jestli je něco, o čem nepochybuji, tak je to skutečnost, že to do koho se zamilujeme, si skutečně nevybíráme. Naše srdce bloudí sem a tam, proplouvají bezcílně davem a jednou to přijde. Ten osudový okamžik, kdy něco uvnitř nás vzplane nepřekonatelným chtíčem silnějším než cokoli jiného. Náš rozum je u konce, ať se snažíme sebevíc. A já? Byla jsem strašně dlouho zamilovaná. Celou svou duší a srdcem. Uvězněná v kruhu, ze kterého jsem nemohla najít cestu ven. Bloudila jsem, padala na kolena a pokaždé jsem znovu vstala, leč čas si svou vybral daň a každý vztyk bolel čím dál víc, v kalužích krve jsem ztrácela naději a smiřovala se s tím, že se blíží konec. Čekala jsem, tak kurevsky dlouho. A pak si přišel ty. Pár letmými úsměvy si mi zahojil rány. Nebylo to tím, že bys mi dal něco výjimečného, ale bylo to tím, že ten úsměv mi dal novou naději. A já chtěla vstát. Chtěla jsem vstát a vykročit z toho kruhu. A najednou to tam bylo. Ty dveře, které jsem nikdy předtím neviděla. Byl to jeden z okamžiků, které bych zastavila a užívala si je do konce věků. Jen tebe, tvůj úsměv, tvé oči a tvou přítomnost, která mě naplňovala touhou jít dál. Ale teď si pryč, jsme zpátky v realitě. Jsi někde daleko a usínáš po boku někoho jiného. A já čekám. Snažím se čekat. Ale opět cítím slabost. Ale víš co? Není to jen tak něco. Věřím. Snažím se věřit, i když šance opětování je mizivá. Míň než to. Snažím se věřit, že jednou přijde den, kdy si tvou přítomnost budu moci vychutnat jinak než takhle. Věřím, že přijde den, kdy budu vědět, že se nemusím bát zítřka, protože tvůj úsměv uvidím i potom. Věřím. Věřím, protože musím. Protože kdybych nevěřila v tohle… v tebe… v co bych měla věřit?

Děkuju. Za úsměv, za modřiny, za to že jsem tě mohla poznat.
Svět je najednou jinej. Krutej... ale jinej.

Your memories are all I have

5. april 2016 at 22:36 | Thanatos |  DIARY
Už je to poměrně dlouho. A já… já jsem v pohodě. Nebo si to alespoň snažím vsugerovat, mělo by to fungovat, nebo ne? Ale nutí mě to psát, což je asi dobře… Mám v sobě strašný zmatek, jakoby na paletě bylo tak nepřeberné množství barev, že už nemůžete najít tu základní.

Ale co mám říct… Bez tebe je to jen přežívání, možná ani to ne. Znáte přenesení citů? Já jo, ale bohužel sem, si to uvědomila až teď. Celou tu dobu to nebylo o nikom jiném. Jako bych bloudila v nekonečném kruhu, který nemohu opustit. Kdybych tak učinila, rozervalo by mi to srdce na kousky. Čekala jsem dlouho, tak dlouho. Ve svitu slunečních paprsků, které spalovaly nejen mou kůži ale i mou duši. Snažila jsem se ukrýt ve stínech, ale všude si mě pronásledoval. A teď… jsi pryč. Znenadání. Nečekaně. Víte, co bolí víc, než to když vás někdo opustí? To když pomalu vidíte, jak vás přestává mít rád. Věřte mi. Jestli tohle nikdy zažijete, je mi vás upřímně líto. Nic vám neotřese existencí tak jako to, když se ztrácíte z očí někoho, koho milujete. Jako byste se v jeho náručí pomalu měnili jen v nehmotný stín, na který stejně zapomene. Myslíme si, že máme všechno, ale nemáme nic. A v momentě, kdy dosáhneme nirvány, padáme dolů. Celou dobu si přehrávám v hlavě příběh, kde za to můžeš ty. Jenže je to jen mé v hlavě. Víš, že sem nemocná. I tak to bylo v pohodě. Než toho bylo moc. A já začala žít jiný příběh, než ten který sme měli. A celý sem to zkazila. Nikdy to neřeknu nahlas. Je to moje vina. Za to že pomalu ztrácím vše, co sem kdy chtěla, si můžu sama. Je to moje chyba. Promiň. Kdybych to mohla zachránit a vrátit čas… řekla bych to klidně milionkrát. Četla jsem něco ve smyslu: "Představte si, jaké by to bylo, mít šanci potkat určitou osobu znovu a začít úplně od začátku." Bylo by to… byl by to ten nejkrásnější svět, jaký by být mohl. Ale není, viď? Nikdy nebude a jediný rozdíl mezi námi je ten, že ty to víš. Bojím se, že tohle je zase konec. Možná to tuším… Ale nechci, ne - nemůžu - na to myslet. Včera sem tam seděla sama. A myslela na tebe. Po pár minutách jsem si uvědomila, že jsem celá promočená od slz. Bolí to… tam hluboko. Jako nic v životě. Myslela jsem si, že je to za mnou, ale není… Dokážu? Dokážu jít dál? Ne… Já vím, že ne…


I've been gone a long long time - waiting for you
I din't want to see you go, oh, no, no
And now it's hurting so much, what can I do?
I wanted you to be my wife
The days are passing slowly, since you've gone
Your memories are all I have, yes I have
I sit here waiting but you'll never show
Without you I can't carry on, ooh my baby

You said you'd always love me, all of my life
And then you said your last goodbye, yeah, goodbye
Why the sudden change, why all the lies?
I should have seen it in your eyes
The endless hours of heartache, waiting for you
My summer love has turned to rain, all the pain
The silent emptiness of one sided love
My life means nothing now you're gone, ooh my baby

Next articles


Where to go next

Advertisement